Generální stávka neměla prvoplánově politický podtext. Beneš s Masarykem nezaváhali

Současná populace pamatuje snad jen poslední generální stávku, která proběhla v roce 1989 na protest proti zločinnému komunistickému režimu. Jakkoliv se slovo „zločinný“ může za současné situace zdát nadnesené, pořád platí zákon 198/1993 Sb., v němž se praví: „Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky: Vědom si povinnosti svobodně zvoleného parlamentu vyrovnat se s komunistickým režimem, Parlament konstatuje, že Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948–1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody.“

Jenže generální stávka zorganizovaná Socialistickou radou neměla prvoplánově politický podtext jako ta z roku 1989 nebo předtím v roce 1945, byť se v jejím průběhu četly politické proklamace požadující vznik sociálně spravedlivého Československa. Sociální nespravedlnost totiž byla motorem držícím stávku v chodu. Ale vraťme se na počátek.

Nejde o peníze, jde o jídlo a republiku

Končila 1. světová válka, hospodářství bylo rozvrácené, zemi sužoval hlad a nedostatek základních potřeb. Zároveň jako důsledek válečné situace sílily v Rakousku-Uhersku nacionalistické nálady a na našem území vznikla v září 1918 Socialistická rada reprezentující sociální demokraty a národní socialisty. V jejím akčním výboru seděli Rudolf Bechyně, Emil Franke, Lusia Landová-Štychová, Josef Stivín, Jiří Stříbrný, Bohumír Šmeral. Poslední jmenovaný mimochodem patřil k zakladatelům KSČ.

Hlavním důvodem pro vyhlášení generální stávky byl protest proti vyvážení potravin do zahraničí. Politická situace byla napjatá, dnes už víme, že ještě tentýž měsíc vzniklo samostatné Československo. „Generální stávka se neměla zdaleka omezit jen na protesty vývozu potravin, ale měla se stát masovým politickým vystoupením dělnictva. V proklamaci, která měla být v době stávky přijímána na protestních schůzích, pak mimo jiné bylo navrženo vyhlášení sociálně spravedlivé Československé republiky. Socialistická rada postupovala v tomto směru bez souhlasu Národního výboru a připravovaná akce vytvářela podmínky pro dvojí odlišné řešení československé otázky. Generální stávka sice dne 14. října 1918 proběhla na celém území českých zemí, avšak nemohla být dotažena do konce. Politikové Národního výboru, především Alois Rašín a Antonín Švehla, ještě den před svolanou stávkou, tj. 13. října, podnikli protiakce a rozhlásili, že plánovaná stávka v pojetí Socialistické rady není akcí Národního výboru a že se přímo příčí jeho záměrům. Touto zradou přispěli k postupu vládní moci, která pak zabránila formálnímu přijetí proklamace republiky na klíčových místech, především v Praze. Na schůzi 19. října 1918 Socialistická rada kapitulovala a podvolila se Národnímu výboru, který přisoudil další rozhodování v otázkách ústavně-právních a národně-politických, závazných pro celý národ, pouze sobě,“ píše Iva Pěchoučková ve své bakalářské práci věnované vzniku republiky.

Zatímco se zastavily stroje nejen v Poldovce, nezastavil svou práci Edvard Beneš. Tentýž den oznámil vládám Dohody (Itálie, Rusko, Francie a Velká Británie) zřízení prozatímní čsl. vlády, v jejímž čele stál T. G. Masaryk. O tři dny později předává Masaryk americkému prezidentu Woodrowu Wilsonovi Washingtonskou deklaraci, v níž vyhlašoval nezávislost „československého národa“. Generální stávka byla jen jakousi zatěžkávací zkouškou dnů příštích, které vyvrcholily vyhlášením samostatného Československa.

Zdroj: Vojenský historický ústav