Výročí: Šťastný objev Fernão de Magalhãese má datum 6. března 1521

První cesta kolem světa byla opravdu dobrodružná a plná nečekaných zvratů, o čemž svědčí i příběh o objevu tzv. Mariánských ostrovů. Ty objevil po strastiplných čtyřech měsících plavby bez čerstvé vody a potravin. Ostrovy, které mu zachránily život, pojmenoval podle španělské královny Marie Anny Habsburské.

Kde jsou Mariánské ostrovy?

Souostroví čítající asi 15 sopečných ostrovů najdeme přibližně 2500 km východně od Japonska. Ostrovy jsou obklopené korálovými útesy a navíc o nich můžeme říci, že jsou nejsevernější výspou mikronéského regionu v Oceánii. Zmiňovaná oblast se nachází mezi 13° a 21° severní šířky a 144° a 146° východní délky. Zajímavostí regionu je také nedaleká přítomnost tzv. Mariánského příkopu, který má podle posledního měření hloubku 10 994 m.

Střídání kolonizátorů i správců ostrovů

V současné době je sice souostroví pod správou USA, ale nebylo tomu tak vždy. Fernão de Magalhães připlul k ostrovům 6. března 1521 a celých 146 let trvalo, než španělská koruna vyhlásilo souostroví jako svou kolonii. Stalo se to až v roce 1667 společně s Filipínami a Karolínami a celé území bylo v té době souhrnně označováno jako Španělská Východní Indie.

Španělská nadvláda trvala dlouhých 231 let až do španělsko–americké války v roce 1898. Španělsko bylo v této válce poraženo a USA připadl ostrov Guam a Severní Mariany byly prodány Německu, které je začlenilo do již i tak rozsáhlé kolonie označované jako Německá Nová Guinea. Konec první světové války znamenal další významnou změnu. Severní Mariany přešly pod svrchovanou správu Japonska, která trvala až do konce druhé světové války, kdy vzniklo v rámci mírových dohod a přerozdělení území tzv. Poručenské území Tichomořské ostrovy.

Trnitá cesta k objevu a důkaz o kulatosti země

Fernão de Magalhães byl původem Portugalec, který se ale plavil ve službách španělského krále Karla V. Výprava, které se účastnilo celkem pět karavel, směřovaly na Moluky, označované jako ostrovy koření s cílem přivést co nejvíce hřebíčku. Z původně pěti lodí dokončila expedici pouze Victoria, když se po třech letech vrátila 6. září 1522 do Španělska. Fernão de Magalhães již ale na palubě nebyl. Byl totiž zavražděn domorodci na Filipínách.

První zastávkou na dlouhé plavbě byl ostrov Tenerife na Kanárských ostrovech. Již tady musel Magalhães čelit vzpourám a nespokojenosti posádky i velitelů ostatních lodí. Z Kanárských ostrovů pluli jihozápadním směrem přes rovník. Počasí jim podle všeho nepřálo a dobrodruh Antonio Pigafetta si do svého deníku poznamenal: „...pršelo pak šedesát dnů bez ustání, což odporuje názoru starých mořeplavců.“

Po zimě strávené v zálivu Puerto San Julián na 49° jižní šířky a potlačení vzpoury pokračoval Magalhães dále k jihu, až konečně 21. října 1520 objevil mezi Ohňovou zemí a dnešním Chile dlouhou dobu hledaný průliv. Sám Magalhães jej pojmenoval jako „Kanál všech svatých“, ale do historie a učebnic zeměpisu se zapsalo pojmenování Magalhãesův průliv, které mu dali námořníci z jeho výpravy. Než se dostali do Tichého oceánu, proplouvali průlivem, který je opravdovým oříškem i pro dnešní zkušené kapitány, celých 38 dní.

Magalhães nesprávně předpokládal, že cesta na Moluky zabere jen několik dní. Tato nesprávná domněnka jej i jeho zbývající posádku málem stála život. Cesta se totiž protáhla na necelé čtyři měsíce. Magalhães plul naprosto neznámými vodami a bez znalosti prostředí zvolil špatný kurz. Výprava tak skoro čtyři měsíce nenarazila na žádnou zemi. Námořníci trpěli hladem a žízní a většina posádky onemocněla kurdějemi. Antonio Pigafetta si tehdy napsal do deníku:

Krysa za půl dukátu

„Tři měsíce a 20 dnů jsme vůbec neměli čerstvou stravu. Jedli jsme suchary, vlastně ne už suchary, ale jen prach s hrstmi červů smíchaný, protože ti to lepší sežrali; smrděly velmi myšími chcánkami a vodu žlutou až shnilou jsme pili po mnoho dnů, a také hovězí kůže jsme jedli, co byly na hlavním stěžni, aby se nepředřel. Od slunce i od dešťů a větrů byly velice tvrdé. Nechávali jsme je čtyři až pět dnů v moři namočené, pak jsme je na chvíli položili na řeřavé uhlí a tak jsme je jedli, a často i piliny z prken. Krysy se prodávaly za půl dukátu jedna, jen kdyby jich bylo dost... Pevně věřím, že takovou cestu už nikdo nikdy nevykoná.“

Když se 6. března 1521 objevily na obzoru Mariánské ostrovy, bylo to pro všechny námořníky opravdovým vysvobozením. Našli zde dostatek jídla i vody. Zajímavé je, že se zde dlouho nezdrželi a již 9. března se vydali na další cestu, aby za sedm dní přistáli na ostrově Homonhon na Filipínách. Magalhães měl velké štěstí, protože jeho otrok uměl řeč zdejších obyvatel. Ze zápisků Antonia Pigafetta vyplývá, že Magalhães přislíbil zdejšímu králi rádžovi Humabonovi pomoc v boji proti sousednímu kmeni na ostrově Mactan. Osudová bitva, v níž byl Magalhães nakonec zabit, se uskutečnila 27. dubna 1521.

Výprava poté, co přišla o svého velitele i další loď, pokračovala na Borneo a na Moluky, kde nabrala velké zásoby koření pro španělského krále. Vedení se ujal kormidelník z lodě Victoria Juan Sebastián del Cano. Celou expedici pak nakonec dokončila pouze Victoria. Z původních 234 mužů, kteří se expedice účastnili, se domů vrátilo pouhopouhých 18 členů posádky včetně Antonia Pigafetta, z jehož deníku se můžeme dozvědět podrobnosti o celé výpravě. Králi Karlu V. se nakonec prodejem získaného koření vrátil dvojnásobek vložených investic.

Magalhãesův předpoklad, že je cesta z Evropy na Moluky přes Tichý oceán kratší než kolem Afriky, se ale nepotvrdil. Přesto tento mořeplavec a dobrodruh dokázal něco, co nikdo před ním a ani dlouho po něm. Přispěl velmi významnou měrou ke zmapování neznámých částí Země. Jeho husarský kousek zopakoval s úspěchem až v roce 1580 Angličan Francis Drake. Při předchozích plavbách dosáhl Magalhães oblasti jižně od Filipín a i když tuto výpravu nedokončil, je prokazatelně historicky prvním člověkem, který obeplul celý svět.

Text: David Hainall