Výročí: 624 let od mučednické smrti jednoho z patronů českých zemí – Jana Nepomuckého

Otcem Jana z Pomuku byl pomucký rychtář. Podle ústních dobových svědectví stával jeho malý domek v místě, kde byl později postaven kostel sv. Jana Nepomuckého. O Janově matce není známo vůbec nic.

Život Jana Nepomuckého

Číst, psát a počítat se Jan naučil nejspíš ve škole založené roku 1344 při farním kostele sv. Jakuba. Jeho další studia jsou zahalena rouškou tajemství a barokních legend. Předpokládá se však, že studoval u cisterciáků v blízkém klášteře a později i na pražské univerzitě.

Ve své době to byl jistě velmi vzdělaný a schopný člověk. Od roku 1369 působil v Praze jako veřejný notář a později jako hlavní písař na pražském vikářství. Celý deset let do roku 1383 pracoval jako vedoucí kanceláře arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi. Zároveň však byl i oltářníkem a farářem. V roce 1383 zahájil studia církevního práva na Padovské univerzitě. Studium ukončil o čtyři roky později v roce 1387 s dnes již nepoužívaným titulem „doktor dekretů“. Po návratu z Padovy se stal kanovníkem a později i generálním vikářem pražského arcibiskupa.

Úřad generálního vikáře hrál v té době významnou roli ve správě arcibiskupství a hlavně ve sporu mezi arcibiskupem Janem s Jenštejna a králem Václavem IV., který se týkal sporů spojených s rozdělením církve na západní katolickou a východní pravoslavnou větev a hlavně neshod při jmenování biskupů a dalších církevních hodnostářů. V kronice Václava Hájka z Libočan se dokonce spekuluje o tom, že Jan Nepomucký, coby zpovědník královny Žofie, nechtěl prozradit nic, co se týkalo zpovědního tajemství a tím si krále znepřátelil, a že za jeho mučednickou smrtí je právě tento konflikt. Zdá se to však velmi nepravděpodobné.

Mučednická smrt

Psal se 20. březen 1393, kdy se brzy ráno sešli král Václav IV. s arcibiskupem Janem z Jenštejna. Oba muži se krátce hádali a jejich rozepře vyústila v zatčení čtyř mužů z arcibiskupova doprovodu, mezi nimiž byl i Jan z Pomuku. Jejich první výslechy a nejspíš i mučení probíhaly na Pražském hradě a později na staroměstské rychtě. Jan utrpěl během mučení vážné poranění hlavy a na to nejspíš i zemřel. Jeho tělo bylo svrženo z Karlova Mostu do Vltavy. Janovo tělo našli rybáři až o skoro měsíc později zachycené u břehu a domnívali se, že nešťastně utonul. Smrtelné poranění hlavy objevil při studiu jeho pozůstatků až antropolog Emanuel Vlček v minulém století.

Tělo Jana z Pomuku převzali od rybářů členové řádu Cyriaků, křižovníků s červeným srdcem, a pohřbili ho se všemi poctami v kostele sv. Kříže.

Co bylo dál?

Zdálo by se, že smrtí a pohřbem všechno skončí. V případě Jana Nepomuckého bylo všechno o trochu složitější. Příběh jeho života a smrti si v průběhu dalších desetiletí a staletí žil svým vlastním životem a dal vzniknout legendě, která vedla až k Janově svatořečení a vzniku kultu, který nemá v českých dějinách obdoby.

Zmínky o Janově životě, díle a odkazu se objevují v řadě spisů a kronik z konce 14. a z průběhu 15. století. Augustiánský opat Ludolf o Janu Pomuka kolem roku 1398 mimo jiné napsal, že se jedná o „ctihodného onoho muže, milého Bohu i lidem, Čechům i Němcům“. Kolem roku 1416 bylo tělo bývalého generálního vikáře pohřbeno v katedrále sv. Víta.

V průběhu 17. a začátkem 18. století jsou stavěny první kostely a kaple zasvěcené Janu Nepomuckému. Snaha o Janovu kanonizaci začíná v druhé polovině 17. století. Trvalo však víc než půl století, než 31. května 1721 prohlásil papež Inocenc Ferdinand Khünburg Jana z Pomuku za blahoslaveného. Kanonizační komise uznala celkem čtyři zázraky – zachování jazyka, resp. jeho naběhnutí a zčervenání, zachránění Rozálie Hodánkové a uzdravení Terezy Veroniky Krebsové. Na základě toho prohlásil papež Benedikt XIII. 19. března 1729 Jana Nepomuckého za svatého.

Sochu sv. Jana Nepomuckého poznáme bezpečně podle typických atributů, mezi které patří pět hvězd kolem hlavy, kříž v ruce, prst přes ústa a palma.

Text: David Hainall