Za 40 let urazil Voyager 21 miliard kilometrů – a pořád ho máme na zápraží

Když v roce 1977 vypouštěla americká NASA sondy Voyager 1 a 2, nepředpokládala, že jejich zdroje energie budou funkční i po 40 letech provozu. Voyager 1 opustil Sluneční soustavu už před čtyřmi lety, v září 2013. Sonda se na konci dubna 2018 nacházela přibližně 21,14 miliardy kilometrů od Země. Díky její dlouhé pouti si můžeme udělat představu o obtížích, které by musel člověk překonat při cestě mimo Sluneční soustavu.

Až za hranice Sluneční soustavy se můžete vypravit v celovečerním dokumentu Voyager: Nejzazší hranice na Prima ZOOM.

Začít můžeme hned u našeho souputníka, Měsíce. Ten kolem Země obíhá slušnou rychlostí 3500 km/hod, přestože se z pohledu ze Země zdá, že se nehýbe. Podobné je to i s objekty na oběžné dráze. Raketoplán obíhající ve výšce 400 km nad Zemí letí ve skutečnosti rychlostí 27 000 km/hod, tedy 20krát rychleji než vystřelená kulka.

Od Slunce až na kraj světa

Kdybychom hypoteticky startovali ze Slunce a letěli lodí z programu Apollo přímou cestou k nejbližší planetě, zabrala by nám cesta k Merkuru 60 dnů. K Venuši by to trvalo už 112 dnů a k Zemi plných pět měsíců. Za další tři měsíce by přišel Mars. Na Jupiter bychom dorazili až dva roky po startu ze Slunce. Za další 2 roky by přišel Saturn a o 4 roky později Uran. A pokud bychom chtěli vidět Neptun, trvalo by to celkem déle než 13 let. K Plutu vzdálenému téměř 6,5 miliardy kilometrů bychom od Slunce letěli 18 let.

Kam dál? Za Neptunem se nachází nestabilní Kuiperův pás obsahující několik trpasličích planet včetně Pluta stejně jako miliony zmrzlých objektů a úlomků. Jde o zbytky zmrzlé planety z doby, kdy vznikala Sluneční soustava, tedy před 6,5 miliardami let.

Voyager 1 letí už přes 40 let rychlostí přes 60 000 km/hod a teprve nyní se blíží k mezihvězdnému prostoru za Kuiperovým pásem (NASA vzdálenost sondy od Země zobrazuje v reálném čase). Za Kuiperovým pásem se pak nachází další oblast nazvaná Oortův oblak, která začíná ve vzdálenosti 740 miliard kilometrů od Slunce. Jde o jakousi vnější ledovou slupku sluneční soustavy, v níž vznikají komety s dlouhou oběžnou dráhou.

A co je za ním? Oortův oblak je tak velký, že se vědci domnívají, že se táhne celou třetinu vzdálenosti k Proxima Centauri, nejbližší hvězdě po Slunci. Ta je 4,3 světelného roku daleko. Voyageru by trvalo 1500 let, než by doletěl na začátek Oortova oblaku. K Proxima Centauri by to bylo dalších 80 000 let. To jsou stěží uchopitelné časové úseky. Vezměte si, že ještě před 418 lety v roce 1600 byl Giordano Bruno upálen na hranici proto, že se domníval, že hvězdy nejsou od Země všechny stejně daleko a jsou to vlastně vzdálená slunce s vlastními planetami, které kolem nich obíhají.

Mezihvězdná archa

Nejbližší hvězda je tedy 4,3 světelného roku daleko, to je 40 trilionů kilometrů. Jenže letět k ní s lidskou posádkou nedává moc smysl a vědci uvažují o jiném, bohužel vzdálenějším cíli. Tím je dvacet světelných let vzdálený červený trpaslík Gliese 581 v souhvězdí Vah. Podle vědců jej může obíhat planeta podobná Zemi. Co je na cestu k ní potřeba?

Pokud bychom za 10 let byli schopni postavit vesmírnou loď schopnou letět desetiprocentní rychlostí světla, protáhla by se cesta na mnoho generací. K hypotetické planetě by mezihvězdná archa letěla 200 let. Musela by být kilometry dlouhá, schopná poskytnout útočiště a obživu tisícům členům výpravy. Tak jako generace dělníků a otroků pracujících na stavbách pyramid nebo katedrál nikdy neviděly svá díla dokončená, ani děti našich dětí by nikdy nespatřily Gliese 581.

Tím to ale nekončí. Nejbližší sousedství naší Sluneční soustavy se táhne do vzdálenosti 5000 světelných let – a to je jen náš kout galaxie. Aby překonali tuto „sousední čtvrť“, museli by se lidé vydat na obří pouť v generační lodi. Ta by překonávala obrovské vzdálenosti vysokou rychlostí – pro cestu mimo naši galaxii bychom totiž museli nepředstavitelně zvýšit rychlost letu.

Naši galaxii – Mléčnou dráhu – tvoří stovky miliard hvězd a naše Slunce je jen jednou z nich. Vzdálené hvězdy se nacházejí triliony kilometrů od nás. Samotná Mléčná dráha je „tlustá“ 1000 světelných let a má 100 000 světelných let v průměru. Pro představu, v době psaní tohoto článku byl Voyager 1 vzdálený od Země necelých 20 světelných hodin. Po 40 letech putování vesmírem…

Vzkaz pro mimozemšťany

Voyager nese i zprávu pro ty, kdo by jej mohli objevit. Jde o měděný pozlacený disk o průměru 30,5 cm, na němž je v analogovém formátu nahráno 115 obrázků a také 55 pozdravů v mnoha jazycích včetně češtiny, ale také čínštiny, ruštiny, angličtiny nebo třeba akkadštiny, kterou se v Sumeru mluvilo před 6000 lety.

Na disk se vešel i psaný text – jsou to poselství amerického presidenta Jamese Cartera a také tehdejšího generálního tajemníka OSN Kurta Waldheima. Vědci na disk nahráli i desítky různých umělých a přírodních zvuků a také hudební úryvky z různých kultur a epoch od pygmejských zpěvů po Beethovena nebo třeba Amstronga.

Zlatý kryt této „desky“ pak pokrývají rytiny s návodem (v binárním kódu), jak desku přehrát, a to včetně rychlosti (16 a 2/3 otáčky/minutu). Do pouzdra se ještě vešla americká vlajka a vzorek uranu 238 s určenou počáteční aktivitou 9,6 bequerelu, který má možným nálezcům pomoci určit stáří sondy.

(mih)