Výbuch Challengeru: Největší vesmírnou tragédii 20. století zavinila pomocná raketa

Pouhou minutu a čtvrt trvala 28. ledna 1986 cesta amerického raketoplánu Challenger do vesmíru. Stroj se poté před zraky milionů televizních diváků změnil v ohnivou kouli, nikdo ze sedmi členů posádky nepřežil. Až do nehody Columbie v roce 2003 se jednalo o nejhorší neštěstí, které americký program pilotovaných letů potkalo.

Let STS 51-L, jak znělo označení mise, měl startovat již 22. ledna, ale byl několikrát odložen. Ani osudného dne to nevypadalo nadějně, noční mrazy, které pokryly část odpalovací rampy na Mysu Canaveral rampouchy, představovaly nebezpečí. Přesto nakonec posádka – velitel Francis Scobee, pilot Michael Smith, palubní specialisté Judith Resniková, Ronald McNair a Allison Onizuka, expert Gregory Jarvis a učitelka Christa McAuliffeová – do stroje usedla.

V 11:38 místního času se vesmírný kolos konečně odlepil od země. Několik obláčků šedého dýmu, které se objevily u pravého pomocného motoru na tuhé palivo, zaniklo ve víru plamenů šlehajících z trysek startujícího stroje. Manévr proběhl jako obvykle a vše se zdálo být v pořádku. Po 73 vteřinách letu ale mohutná exploze raketoplán roztrhala na kusy. Kabina s posádkou dopadla z výšky asi 14 kilometrů do moře. Ihned po tragédii začalo rozsáhlé vyšetřování.

Pátrání po příčinách

Jako možné příčiny odborníci postupně vyloučili sabotáž, závadu na odpalovacím zařízení, hlavní palivové nádrži i raketoplánu samotném. V centru zájmu se ocitla dvojice pomocných raket, takzvaných boosterů, které stroji pomáhají v počáteční fázi letu. Za příčinu neštěstí byla označena netěsnost spoje dvou segmentů pravého boosteru. Analýza trosek a filmových záběrů ukázala, že z boku pomocné rakety vyšlehl plamen, který poškodil hlavní nádrž a způsobil explozi.

Otázkou však zůstává, proč zodpovědní pracovníci amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA) jubilejní desátý let Challengeru vůbec povolili. O ztrátě pružnosti těsnicích kroužků v důsledku nízkých teplot, které při startu tehdy panovaly, se vědělo a jejich výrobce na tuto skutečnost upozorňoval.

Učitelka na palubě

Ze sedmi obětí tragédie na sebe zvláštní pozornost poutala McAuliffeová. Aby NASA přiblížila svůj vesmírný program veřejnosti, rozhodla se nabídnout cestu do kosmu i jednomu z amerických pedagogů. Do konkurzu se přihlásilo přes 11 000 zájemců, z nichž byla v létě 1984 vybrána právě středoškolská učitelka McAuliffeová. Přítomnost „civilisty“ na palubě raketoplánu se stala senzací. Jeho zkáza pak pro veřejnost představovala o to větší šok.

Challenger původně sloužil jako pokusný objekt, na němž technici ověřovali vliv vibrací na konstrukci strojů. V červenci 1982 byl po nezbytných úpravách zařazen jako druhý stroj do služby. Poprvé vzlétl v dubnu 1983, před havárií absolvoval devět letů, během nichž ve vesmíru strávil více než 69 dní. Na své konto si připsal i řadu prvenství – do kosmu dopravil první astronautku USA a z jeho útrob poprvé vykročil člověk do prostoru bez pevného spojení s lodí.

Zkáza Challengeru není jediným černým zápisem v americkém programu letů raketoplánů. V únoru 2003 ji následovala nehoda Columbie, která se rozpadla při návratu do atmosféry, jen pár minut před přistáním. Na vině byl úlomek izolační pěny z hlavní nádrže, který poškodil tepelný štít. Nikdo ze sedmi členů posádky, jejíž součástí byl i první izraelský astronaut Ilan Ramon, nehodu nepřežil. Raketoplány se pak do vesmíru vrátily až s misí Discovery v roce 2005.

NASA „vesmírné koráby“ využívala od roku 1981. Nejvíc kilometrů nalétal za svoji téměř 27 let dlouhou kariéru raketoplán Discovery, který naposledy odstartoval v únoru 2011. V témže roce na oběžnou dráhu zavítal ještě Endeavour (v květnu) a Atlantis (v červenci). Jeho misí se americký program letů raketoplánů po 30 letech uzavřel. NASA k tomu vedly zejména vysoké finanční náklady. Raketoplány se poté vydaly na svoji poslední štaci – do muzejních sbírek.