Tajemná řeka v Amazonii. Co do ní spadne, to se uvaří

Když cestovatel časopisu National Geographic Andrés Ruzo vyrůstal v peruánské Limě, jeho dědeček mu povídal divoké příběhy o španělských dobyvatelích, městech plných zlata a řekách v Amazonii, které jsou tak horké, že by člověka uvařily zaživa.

Španělští dobyvatelé, kteří tehdy zabili poslední inckého vládce, tehdy prý odešli do pralesa Amazonie, aby hledali zlato. Když se vrátili, mluvili o svých děsivých zážitcích s otrávenou vodou, hady, kteří dokázali sníst člověka, a řekou, jež se odpařuje zespodu.

Jako student zabývající se geotermální energií si Andrés na dědovo vyprávění vzpomněl a rozhodl se prozkoumat, co je na starých povídačkách pravdy. Ptal se kolegů na univerzitách, vlády, odborníků z ropných a hornických společností, ale všichni mu tvrdili, že je to nesmysl. Jen jeho teta mu řekla, že tam jednou byla. A také jej tam později dovedla.

Vařící řeka, Foto: www.boilingriver.org

Jaké bylo jeho překvapení, když ji konečně spatřil. Jistě, jako geotermální vědec věděl, že „řeky varu“ existují, ale jsou vždy v blízkosti aktivní sopky, protože k ohřevu takového množství vody potřebujete obrovské množství energie. Tato řeka však pramení více než 400 mil (644 kilometrů) od nejbližšího aktivního vulkánu. Jde o jedinou známou nevulkanickou takovou řeku na zemi.

„V době, kdy se zdá, že je všechno zmapované, změřené a srozumitelné, se objeví tato řeka, která zpochybňuje to, co si myslíme, že víme. Stále ještě existují velká tajemství, která čekají na objevení,“ píše Ruzo ve své nové knize Vroucí řeka: Dobrodružství a objevy v Amazonii.

Uvařen za živa

Posvátná řeka teče podél lesa Mayantuyacu, střežena šamanem. Ten dal Andrésovi povolení tok studovat. „Použij své nohy místo očí. Nemůžeš vidět teplo, ale můžeš jej cítit, když na něj stoupneš,“ řekl mu prý, a tak vědec měl na sobě celou dobu sandály. Podle něj je lidskému tělu nepříjemná teplota kolem 47 stupňů, ale řeka má mezi 49 a 91 stupni Celsia. Kdyby do ní spadlo něco živého, skončilo by to opařením, nebo smrtí. „Došel jsem k úseku, kde bylo tak horké bahno, že to bylo nebezpečné. Přeskakoval jsem jedné malé skalky na druhou, abych se dostal k vodě a mohl nabrat vzorek a žena na mne čekala na bezpečném místě. Vánek mi vháněl horkou páru do očí, což mne nutilo k mhouření. Teplé vzorky mne hřály v batohu na zádech. Slyšel jsem hrom, pak začalo pršet. Bílá záclona páry se rychle od vody, způsobil ji teplotní rozdíl mezi studeným deštěm a horkou vodou. Bylo tak bílo, že jsem nemohl najít cestu pryč,“ vzpomíná vědec.

Vroucí řeka, Foto: www.boilingriver.org

Stál v lijáku, na kameni o velikosti listu papíru, uprostřed rychle tekoucí řeky, která měla v tom místě 82 °C a byla stejně široká jako dvouproudové silnice. Kdyby do vody spadl, měl by při těchto teplotách za vteřinu popáleniny třetího stupně. Kolem plulo mnoho zvířat, která se vařila zaživa. „Když jsem stál na kameni, chtěl jsem, aby o mne žena neměla strach. Přes déšť by mne ale neslyšela křičet, a tak jsem hvízdl, jak nejsilněji jsem mohl, a ona zahvízdala v odpověď. Po 15 minutách přestalo pršet a mlha zmizela. Normálně by byl liják bezvýznamný, ale na tomto místě způsobil, že jsem byl jen krok od uvaření za živa,“ vybavuje si Ruzo.

Vědec během svého zkoumání viděl mnoho druhů zvířat, které do ní spadly. Prý bylo šokující vidět, jak ten proces probíhá. „První věc, která se uvařila, byly oči. Šlo to velmi rychle a už byly mléčně bílé. Zvířata se snažila vyplavat, ale maso se jim vařilo na kostech. Takže ztrácela sílu, klesala níž a níž, až nakonec se jim horká voda dostala do tlamy a začala je vařit i zevnitř,“ popisuje Ruzo.

Unikátní geotermální jev

Tok je dlouhý 6,5 kilometru, široký 25 metrů a v některých místech hluboká 6 metrů. „Její starověké jméno Shanaya-timpishka se volně překládá Uvařená horkem ze slunce,“ píše Ruzo v National Geographic. Místní obyvatelé věří, že je voda tak horká, protože Yacumama, Matka vod, obří hadí duch, který rodí teplou i studenou vodu, je u horního toku řeky zastoupen obřím balvanem ve tvaru hadí hlavy.

Místní vždy o tomto místě věděli, Ruzo ji rozhodně neobjevil. „Horká řeka je součástí jejich každodenního života. Pijí její vodu, vaří s ní, čistí s ní, míchají z ní léky, dokonce se naučili využívat horké páry,“ vysvětluje cestovatel. Přesto tento přírodní zázrak zůstal ve světě relativně bez povšimnutí, a to i u vědců. Ale Ruzo se na místo vrací a už od první návštěvy v roce 2011 se snaží pochopit, proč je řeka tak horká. Prý jde o výsledek velkého hydrotermální systému. „Voda by mohla pocházet ze vzdálených ledovců v Andách, odkud prosakuje hluboko do Země, kde se ohřeje, a znovu vyvěrá. Je to úžasný geologický jev,“ vysvětluje vědec. Podle jiné teorie jde o přívalovou vodu, která stéká do nitra země porézními sedimentárními horninami. Tam se ohřeje teplem Země a následně puklinou vytéká zase ven.

Ve své knize také zmiňuje objev dříve nezdokumentovaných mikroorganismů, kteří žijí při teplotách, jež jiná zvířata zabíjejí. Zkoumání těchto organismů může přispět k pochopení toho, jak vznikl život na Zemi.

Svůj objev nejprve uchoval v tajnosti, vydržel to pět let a během té doby řeku zkoumal, aby o ní veřejnosti mohl najednou říct co nejvíc. Doposud také řeka není chráněna a Ruzo během výzkumu musel bojovat s různými protichůdnými zájmy – místními šamany, nelegálním chovem dobytka, těžaři dřeva i ropnými společnostmi. Na její ochranu a ochranu okolní džungle založil neziskovou organizaci Projekt vroucí řeka a dál pokračuje v jejím zkoumání.

Lucie Kořistová