Sex ve vesmíru. Jaká úskalí skýtá kolonizace planet?

O tomhle tématu zatím víme překvapivě málo, a přitom je velmi zásadní. Pokud totiž máme ambice na kolonizaci jiných planet, je nutné vyřešit i otázku rozmnožování. Za jakých podmínek by mohlo, či nemohlo probíhat? Nedávno tuto problematiku otevřel Kris Lehnhardt z The George Washington University School of Medicine and Health Sciences. Připustil, že dosud toto téma nebylo úplně na pořadu dne, avšak reprodukce a následný vývoj člověk mimo planetu Zemi skýtá mnoho problémů.

Přece jen pokroky?

V květnu informovali japonští vědci o zajímavém pokroku v této oblasti. Na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) uschovali myší sperma po dobu devíti měsíců, a to se i po takové době ukázalo jako zcela funkční – narodila se z nich totiž zdravá mláďata. Jak řekl spoluautor výzkumu Teruhiko Wakayama, schopnost reprodukce člověka a klíčových zvířecích druhů je pro možné přežití ve vesmíru klíčová. Ano, i na zvířata je třeba myslet – jednak jako na relativně obnovitelný zdroj potravy (což příliš nepotěší vegetariány), ale rovněž kvůli možnosti záchrany některých živočišných druhů, jež by v důsledku měnících se podmínek na Zemi neměly dlouhodobě šanci na přežití (což naopak musí potěšit úplně všechny).

Radiace a gravitace

A v čem je vlastně vesmír pro rozmnožování tak nebezpečný? Především zmiňme radiaci, která je i na Mezinárodní vesmírné stanici, která obíhá kolem Země, stokrát vyšší než na povrchu planety. Hrozba poškození spermií či vajíček je tak rázem extrémně vysoká. Aby se účinky radiace snížily na minimum, spermie v japonském výzkumu byly zmražené a vlivem vakua následně dehydratované. Na ISS byly uchovány při teplotě -95 stupňů Celsia a po devíti měsících dopraveny zpět na Zemi. Jejich rozbor ukázal, že ve srovnání s kontrolním vzorkem, který byl stejnou metodou zmrazen a uchován tutéž dobu na planetě, jsou spermie zasažené vesmírnou radiací přece jen poškozeny. Následným oplodněním se však tyto defekty v genetickém kódu podařilo minimalizovat, zřejmě v důsledku působení embryí po umělém oplodnění, jejichž kladný vliv na nápravu DNA je známý už několik desítek let.

Radiace však není jediným problémem, svou roli totiž hraje i gravitace. Povrchová přitažlivost na Marsu je kupříkladu o 62 procent slabší než ta zemská, nemluvě o stavu beztíže na ISS či obecně ve vesmíru. Vliv takové mikrogravitace na reprodukční schopnosti zůstává dosud nezmapovaný. Nejde ani tak o samotný proces rozmnožování, jako spíše o vývoj člověka, který nebude gravitaci v nám známé míře vystaven. Aby toho nebylo málo, podle Lehnhardta může člověk, který vyroste ve vesmíru, vypadat úplně jinak, než na co jsme zvyklí na zemi; stavba těla a kostí, struktura tkáně, to vše může doznat dosud nepředstavitelných změn. Bude zajímavé sledovat, kam se další vývoj této oblasti posune.

Text: MS