Může pavouk ve vesmíru utkat síť? NASA to před 50 lety zkusila, výsledek vás ohromí
Od chvíle, kdy se lidstvo dokázalo odpoutat od Země a vydat se do vesmíru, pustili se vědci do hledání odpovědí na nejrůznější otázky. Ne všechny přitom musí být velkolepé a spojené například s objevováním života v nekonečném prostoru kolem nás. V roce 1973 si tak NASA položila otázku, zda by pavouci v beztížném stavu dokázali utkat síť, a rozhodla se na ni odpovědět.
Do vesmíru putovaly dvě pavoučice Arabella a Anita, aby se staly součástí experimentu, který nakonec přinesl i překvapivá zjištění o mozku a přirozeně také schopnosti živých organismů přizpůsobit se nečekaným a do té doby nevyzkoušeným podmínkám. Je nicméně férové říct, že samotná myšlenka nevycházela z laboratoří NASA, kde se, pravda, řeší přeci jen něco trochu serióznějšího, ale od tehdy sedmnáctileté studentky střední školy v Massachusetts Judith Milesové.
Čtěte také: Pavouci, kteří umí doletět desítky kilometrů daleko? Hororová představa je realitou
Ze školy až do vesmíru
S nápadem přišla Judith v rámci iniciativy, prostřednictvím které mohli studenti amerických škol navrhnout experimenty pro novou orbitální stanici Skylab. Konkrétně šlo o misi Skylab 3, tedy druhou pilotovanou výpravu této první americké vesmírné stanice. Od návrhu pak nebylo daleko k výběru dvou samic křižáka obecného (Araneus diadematus), evropského pavouka známého svými typickými kruhovými sítěmi, jež byly podle National Air and Space Museum umístěny do plastových nádob a 28. července roku 1973 odcestovaly spolu s astronauty na oběžnou dráhu kolem Země.
Jako první pak byla do speciální průhledné komory přemístěna Arabella, aby mohli astronauti sledovat, jak jí půjde pavučina od ruky (technicky vzato od zadečku, ale rozumíme si...), nicméně zpočátku se nebyla schopná ve stavu beztíže zorientovat. Její první výtvor byl podle záznamů NASA spíše pouze náznakem pavučiny, ale už druhý den se situace změnila a Arabella se vrátila ke své pozemské rutině. Výzkumníci se proto rozhodli celý pokus prodloužit a během mise k Arabelle připojili i druhou, záložní pavoučici Anitu. Obě se časem adaptovaly a začaly tkát sítě, které svou strukturou odpovídaly těm pozemským, jen s jedním rozdílem – vlákna byla jemnější.
Nervový systém v beztížném stavu
Jak asi chápete, jádrem celého experimentu bylo zjistit, jak mikrogravitace ovlivňuje nervový systém živočichů včetně člověka. A právě geometrická struktura pavučiny křižáka měla být dle prohlášení NASA dobrým indikátorem jeho stavu. „Pavouk se při spřádání pavučiny orientuje podle vnímání vlastní hmotnosti, spoléhá se na gravitaci nebo vítr, takže jejich absence v prostředí Skylabu mu poskytla zcela nové podněty ke změně chování,“ uvedla tehdy NASA.
Mohlo by vás také zajímat: V Česku se objevil pavouk připomínající tarantuli. Kousnutí je velmi bolestivé, útočí skokem
Jinak řečeno, to, jak se pavouci přizpůsobí podmínkám ve stavu beztíže, může mnohé napovědět i o tom, jak se adaptuje lidské tělo a mozek při dlouhodobém pobytu mimo Zemi. A to jsou data, která vědci v roce 1973 ještě neměli.
Zdroj: National Air and Space Museum, NASA
Video, které jste mohli minout: Extrémně jedovatý pavouk způsobuje dlouhou a bolestivou erekci. Pak často následuje smrt
Adam Vala
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
