Nová teorie: Život je nakažlivá choroba přenášená meteority!

Dneska už víme, že základním stavebním kamenem života jsou aminokyseliny. I nositel naší genetické informace, DNA je aminokyselina. Jenže aminokyselina není žádná triviální molekula, kde se bere? Na to existuje několik teorií, z toho dvě jsou jakési základní nejsilnější směry. Jednou z teorií je abiogeneze, která předpovídá, že původní mix prvků, ze kterých byla Země složena, byl prostě a jednoduše příznivý pro vznik aminokyselin. Druhou teorií je panspermia, tedy kontaminace Země z vesmíru. Vlastně bychom pak byli tak trochu mimozemského původu. Jak tahle teorie funguje?

Panspermia je vlastně kontaminace planetárního tělesa (nebo dostatečně velkého měsíce) životem, který je běžný ve vnějším vesmíru. Samozřejmě tím nemíníme zelené mužíčky, ale velmi jednoduché aminokyseliny a organické molekuly, které jsou za příznivých podmínek schopny rozvoje. V případě panspermie by bylo nasnadě předpokládat život i na jiných místech sluneční soustavy. Žhavým kandidátem je například Jupiterův měsíc Europa.

Jak se kontaminuje? Meteority! Ano, přesně těmi tělesy, které představují strašáka a apokalypsu (minimálně v amerických filmech). Představte si prastarou Zemi, pokrytou bouřlivým oceánem zahaleným vrstvou hustých mraků. A prásk, stačí jeden meteorit a zažehli jsme život. Samozřejmě onen zážeh trvá miliony let, ale takhle nějak si to můžeme představit.

Proč meteority?

Na Zemi za její historii dopadl nemalý počet meteoritů různého složení. Podle toho jsme je rozdělili do několika tříd. Z pohledu vzniku života jsou nejzajímavější třídou uhlíkaté chondrity. Chondrity jsou nejstarší kamenné meteority ve sluneční soustavě nesoucí přímé svědctví o tom, jak sluneční soustava vypadala – chemicky, na samém počátku. Uhlíkaté chondrity jsou takové přístavy potenciálního života: mají vysoký obsah vody, uhlíku a organických molekul. To z nich dělá naprosto ideální panspermické kontaminátory.

Nicméně jak vzniknou takové uhlíkaté chondrity? Odpověď je v ‘základních tělesech’ sluneční soustavy, která tu byla ještě před planetami. Okolo mladého Slunce se zformovaly objekty dostatečně velké na to, aby byly žhavé uvnitř a chladné na povrchu. Měly vpodstatě cibulovitou strukturu, se slupkami různých teplot. Vzájemně se srážely, protože v té době byla Sluneční soustava spíš diskem s mnoha tělesy než prázdným místem s několika planetami. No a při srážkách dochází k vymršťování materiálu do okolí. Chondrity ze středu základních těles byly příliš žhavé, ale ty odlomené z chladnějších částí těles jsou dobrými kandidáty na uhlíkaté chondrity s obsahem vody. Vědecký tým z Kanady došel dokonce tak daleko, že byl schopen určit, který typ meteoritů pochází z jaké vrstvy základních těles. Nejlepším kandidátem pro uhlíkaté chondrity jsou střední vrstvy, kde se teplota pohybovala mezi 200 a 400 stupni celsia. Přihoďte kyslík, uhlík a vodík (všechno běžné prvky) a voilá, máme uhlíkatý chondrit s organickým potenciálem.

Jsme sami?

A co globální pohled? Umíme odhadnout, ve které vrstvě základních těles vznikaly aminokyseliny, a pomalu tak odhalujeme, jak zapadají do celé chemie vzniku sluneční soustavy. Omezujeme tak počáteční podmínky nutné pro vznik života. Jakmile budeme přesně znát jednotlivé kroky procesu, můžeme hledět do jiných exoplanetárních systémů a hledat to samé. Koneckonců pravděpodobnost, že jsme ve vesmíru sami, je opravdu nízká, na to je vesmír příliš velký.

Jana Poledniková