Největší krátery, které vytvořil člověk, má na svědomí NASA

Když NASA připravovala první cestu člověka na Měsíc, věděla, že to bude hodně riskantní. Aby minimalizovala možný průšvih, vytvořila v severní Arizoně měsíční krajinu. A tam testovala vše, co s přistáním na Měsíci souvisí…

NASA otestuje nafukovací modul. Podívejte se, jak ho nafouknou

Stalo se to roku 1967, kdy vznikla oblast Cinder Field neboli Pole popela. Geologové a experti z NASA využili jako základ krajinu, která vznikla po erupci sopky z roku 1064. Celá oblast má jeden velký kráter z této erupce, ale to bylo NASA málo. Proto za pomocí dynamitu a TNT vytvořili desítky dalších menších kráterů.

Kdo udělá největší kráter?

Příprava trvala několik měsíců, experti museli zjistit, jak vlastně takový kráter vyrobit. Testovaly se různé druhy výbušnin, především ale inženýři zkoušeli, kolik dynamitu se má použít na kráter vybrané velikosti. Hlavní „práce“, tedy budování kráterů, probíhala na konci července 1967. Vědci vytvořili celkem 47 kráterů různých velikostí – ty největší měly v průměru téměř 200 metrů, ty nejmenší měřily jen necelé 2 metry.

Takhle vznikala největší kráterová oblast na Zemi:

Výsledkem pak byla přesná kopie oblasti, kde mělo přistát Apollo 11. Na podzim roku 1967 přidala NASA dalších 96 kráterů, takže nakonec se mohli astronauti pohybovat mezi 143 menšími i většími krátery. NASA na to spotřebovala celkem 7 tisíc kilogramů výbušnin.

To všechno byla ale teprve příprava. NASA totiž na základě zkušeností z pokusu nechala vybudovat ještě jedno testovací pole – tentokrát ještě mnohem větší. Na to padlo přes 35 000 kilogramů výbušnin. Druhý pokusný Měsíc byl vytvořen tak, aby krátery co nejvíc připomínaly opravdovou měsíční krajinu – včetně různého stáří kráterů. Celkem jich na druhém testovacím místě vzniklo asi 350. Geologové ani nepočítali s tím, jaké budou mít štěstí – díky prachu, který se při explozích uvolnil, získala oblast i přesnou měsíční barvu.

Nebýt umělého Měsíce, nedobyli bychom ten pravý

NASA pak na „virtuální Měsíc“ umístila model lunárního modulu a nastoupili sem muži, kteří se měli stát prvními lidmi na Měsíci. Právě zde se testovala měsíční vozítka a desítky nejrůznějších nástrojů, které pak byly opravdu využity při opravdové cestě na Měsíc.

Na Cinder Fieldu se stali z astronautů geologové. Protože měli na Měsíci studovat také jeho geologickou minulost, museli se naučit rozeznávat geologické vrstvy, zlomy a další jevy – a to v nemotorných skafandrech.

Dnes už bohužel měsíční krajina v Arizoně neexistuje – podlehla zubu času, především větru a dešti…