Naše galaxie umírá, ohrožuje ji nedostatek materiálu
Smrt galaxie nemusí být špatnou zprávou.
Při pohledu na noční oblohu by se mohlo zdát, že vesmír kolem nás je statický jako zamrzlá obrazovka. Realita však nemůže být odlišnější. Pokud si zrychlíme vývoje galaxií, stamiliony trvající vývoj hvězdných systémů začne připomíná divoce rotující skupenství plynu a prachu známé i z pozemského kontextu. Stále častěji se zdá, že současný stav naší galaxie v tomto ohledu není nejlepší. Dochází nám totiž palivo. Pomoc je však naštěstí už na cestě.
I hvězdy potřebují energií
Když se vytahují budoucí projekce dějin Mléčné dráhy, občas se zmiňuje jako fatální budoucí událost nevyhnutelná srážka s galaxií Andromeda. Ta je již na svém kolizním kurzu s naší galaxií a není v kosmu síly, která by ji odvrátila. Andromeda je vlastně na nočním nebi již dnes enormní – pokud by její světlo nedegradovalo po cestě miliony světelných let, zabírala by Andromeda na naší obloze asi osminásobek velikosti Měsíce v úplňku.
Vesmírná srážka
Od kolize obou objektů se očekává vznik nových hvězd i zánik části starých. To znamená přemíru supernov i přemíru záření gama. Odhlédneme-li však od nás, prachbídných uhlíkových forem života dřepících na jediné planetě, kolize s Andromedou bude však životodárná. Vrátí totiž naší galaxii znovu krev do žil. Zdá se totiž, právě nyní Mléčná dráha umírá na chudokrevnost.
Myslí si to třeba studie Kevina Schawinskiho ze švýcarského Federálního technického institutu. Jeho práce totiž na základě dostupných dat došla k tomu, že pro vznik nových hvězd dnes v naší galaxii existuje velmi málo volného mezihvězdného plynu. Zánik současné generace hvězd, mezi nimi i Slunce, sice nějaký další plyn uvolní, ale nebude to stačit. Je to paradoxní, ale v kontextu budoucích miliard let trpí naše galaxie energetickou krizí. Situace je tak vážná, že do srážky s Andromedou by Mléčná dráha mohla být torzem svého současného já.
"Je rozhodně možné, že Mléčná dráha je jakási zombie, která zemřela zhruba před miliardou let," sdělil Schawinski. První pomoc je však na cestě – a dorazí ještě před Andromedou. Má podobu mezigalaktického Oblaku Smithové. Ten byl paradoxně vymrštěn z naší vlastní galaxie před 80 miliony let, nyní se však obloukem vrací. Za dalších 30 milionů let by mohl Mléčné dráze opět dodat alespoň trochu energie navíc k tomu, aby vznikly 2 miliony nových hvězd. To nám snad pomůže přežít miliardy let do příletu Andromedy.
Prospěšný galaktický půst?
Není to ostatně poprvé, co na podobný mrtvolný stav Mléčné dráhy došlo. Studie vycházející z pozorování satelitu Gaia, který sleduje směr pohybu hvězd ve zcela nové kvalitě, naznačují minimálně jeden podobný galaktický hladomor. Mléčná dráha sama vznikla zřejmě před 8 miliardami let z kolize galaktického zárodku s jinou menší trpasličí galaxií. Zhruba po 4 až 6 miliardách let však první generace hvězd vzniklá z této kolize umírala. Nové se nerodily. Byla to až smrt těchto hvězdných průkopníků, co znovu rozvířilo mezihvězdný plyn a dalo život generaci druhé. Do ní patří i naše Slunce.
Naše chápání vývoje galaxie v posledních letech poskočilo výrazně kupředu – a můžou za to i projekty jako Gaia. Dekádu nazpět bylo podobné automatizované měření pohybu hvězd (z něhož lze vyčíst i jejich pravděpodobný původ, a tak i minulost) ještě nepředstavitelné. Čím více toho o Mléčné dráze víme, tím více roste šance i na to, abychom pochopili, jak zde vznikly podmínky pro vznik života na Zemi.
Stejně jako mají totiž hvězdné systémy své zóny života, něco podobného mají zřejmě i galaxie. Pokud by Slunce vzniklo blíže galaktickému jádru, zdejší záření by dost možná zamezilo vzniku života. Zdravé by nejspíše nebylo ani umístění dále od jádra.
Možná, že se tak nacházíme jenom v krátkém období klidu. Stejně jako v koloběhu přírody na Zemi se tak zdá, že vítězství jednoho nutně znamená smrt jiného.
Text: Ladislav Loukota