Naše galaxie je na okraji dění, může to vysvětlit absenci mimozemšťanů?

Zóna života… jen na Zemi?

Když se bavíme o našem místě v kosmu ve vztahu k šanci na vznik života, obvykle mluvíme o vzdálenosti Země od Slunce. V poměru ke slunečnímu jasu se Země nachází v takzvané zóně života – dostává správnou míru záření k tomu, aby na povrchu Země existovala voda v tekutém stavu.

To je mimořádně důležité, protože biochemie má velký problém si představit efektivnější tekutinu pro vznik života, než je právě voda. Ačkoliv se to na stránkách sci-fi románů hýří formami života na jiném chemickém základě, než jsme my, realita je mnohem prostší – jiné prvky jsou daleko méně efektivní a/nebo daleko méně stabilní pro dlouhodobé udržení života.

Zóna života může samozřejmě existovat i u jiných hvězd, ale mnohdy je to v jejich případě komplikovanější. Například supermasivní hvězdy mají obvykle velmi krátkou životnost. I pokud by tak na planetách kolem nich vznikl život, do zhroucení hvězdy by to nejspíše daleko nedotáhl. Oproti tomu červení trpaslíci, tedy malé a velmi dlouho zářivé hvězdy, ovšem kvůli nižší svítivosti také potřebují, aby je planety (pokud na nich tedy má vzniknout život) obíhaly mnohem blíže. Jenže to také znamená, že podobné planety daleko častěji speče výron koronární hmoty.

Zdá se tedy, že jenom určitý typ hvězd je pro rozvoj života – a také jeho přerod v život inteligentní – zkrátka nejvhodnější. Neznamená to, že nemůže vzniknout život i na jiném základě. Nebo že u jiných hvězd. V gigantickém měřítku vesmíru na to však nejspíše bude docházet méně často než u vhodnějších míst. Proč se však v této zóně života omezovat jenom na sluneční soustavu? Zdá se, že zóna života by mohla totiž existovat v měřítku celé galaxie. A dokonce i v měřítcích mnohem větších.

Ve správnou dobu, na správném místě

Galaktická zóna života je už nějaký čas definována zhruba jako pásmo galaxie, kde se nachází i Země. Blíže k jádru by hrozilo příliš mnoho záření z objektů, které spadly do supermasivní černé díry v galaktickém jádru. Příliš daleko od galaxie, a podobný systém by obíhal daleko od zbytku světů. Život by tu snad mohl vzniknout, ale měl by setsakra těžké se rozšířit mimo původní soustavu. A po smrti jeho hvězdy by tak zde zašel i on.

Opět platí, že koncept není neprůstřelný, některé ze simulací naznačují možnost, že by život mohl vzniknout i blíže galaktickému jádru. Znovu se ale bavíme o snaze kvantifikovat průměrné šance na rozvoj života. A ty by měly zkrátka umožňovat vznik více civilizací v galaktické zóně života a snad nějaký menší počet mimo ni.

Také galaxie se přitom co do typů liší. Pro vznik nám známého života i vznik dostatečného množství hvězd jsou třeba kovy. Některé trpasličí galaxie jsou však na kovy notoricky vzácné, lze tak pochybovat, že v místních končinách má vůbec technologická civilizace šanci vzniknout.

V neposlední řadě nejde navíc jenom o místo, ale i o čas. Komplexnější chemické prvky nezbytné pro život například musely nejprve vzniknout během výbuchů první generace hvězd. Jiné prvky potřebovaly k syntéze srážku dvou pulzarů. To znamená nejenom počkat na supernovu, ale i na to, až se dvě jádra supernov potkají. To vše chce čas. Ještě pár miliard let nazpět bylo navíc díky přemíře mezihvězdného materiálu nejspíše supernov podstatně více. Rovněž aktivní jádra galaxií konzumovala mnohem více "přebytečné" hmoty. To vše znamená i více záření, které mohlo život udusit. Naše galaxie má například i mezi jinými spirálními galaxiemi relativně méně aktivní jádro. Ona všeobecná nuda v Mléčné dráze však nahrává stabilitě pro vznik života.

Na velkém měřítku

Možná, že kdybychom za půlstoletí astronomie a kosmonautiky objevili život jinde, mohli bychom tak být stran podmínek pro jeho vznik optimističtější. Alespoň momentálně se však zdá, že stabilní podmínky pro rozvoj života a jeho přerod do inteligentní civilizace jsou poměrně řídké. Jistě, jenom v naší galaxii existují nejspíše stamiliony exoplanet podobných Zemi! Ale jenom část z nich obíhá u správných hvězd, ve správné galaktické zóně života, ve správné době...

I měřítko galaxií je však možná příliš malé. Oprostíme-li se od naší vlastní galaxie, ukáže se, že Mléčná dráha má poměrně unikátní postavení. Mapování pozice okolních galaxií totiž ukázalo, že naše galaxie je na samotném okraji naší nadkupy galaxií Laniakea! Kdyby naše galaxie byla město a Laniakea byla Zemí, dalo by se s přimhouřením očí a uší říct, že žijeme v Kapském městě, na Mysu dobré naděje nebo třeba ve Vladivostoku. Vyberte si odlehlou pozemskou končinu dle libosti.

Galaxie uvnitř nadkupy

I to může nejspíše hrát významnou roli ve výše uvedených jevech. Galaxie uvnitř nadkupy si nejspíše vyměňují daleko více materiálu, to znamená více supernov a aktivních jader. A více radiace. U nás na okraji máme tak nejspíše podmínky pro život daleko příznivější. V rámci nadkupy galaxií může být naše pozice další variací zóny života. Valná většina zbytku nadkupy jednoduše nemusí mít průměrné stabilní podmínky pro vznik života nikterak pozitivní.

Připočteme-li k tomu všemu onu šanci, že život mohl vzniknout až v posledních pár miliardách let vesmíru, vysvětlení Fermiho paradoxu může být prosté – ačkoliv velká část vesmíru obsahuje opravdu hodně hvězd a exoplanet, zdejší podmínky jsou pro život velmi nevhodné.

Ruku v ruce s tím se však otevírá i paralelní a nečekaně dechberoucí možnost – pokud je naše část vesmíru pro život skutečně příznivá, jak si malujeme, znamená to, že tu v dohledné době nejspíše také dojde na boom života!

Nikoliv v horizontu pár let, ale stamilionů by se tak Mléčná dráha mohla stát oázou života podobnou pravěkým zárodečným polévkám na povrchu prastaré Země. A také tentokrát by se odtud mohl život rozšířit daleko za své okolí. Náš vesmírný ostrůvek stability má zkrátka ještě značný potenciál.

Text: Ladislav Loukota