Mimozemský život by se mohl živit radiací. Zcela nový pohled na život

Čím více odhalujeme nová tajemství vědy, tím víc zjišťujeme, že život může hypoteticky existovat v nejrůznějších kosmických zákoutích. Nejnověji to odhaluje astrobiolog Dimitra Atri z Blue Marble Space Institute of Science z amerického Seattlu, jenž si myslí, že kosmické organismy mohou přežívat čistě z radioaktivního kosmického záření. Pokud má pravdu, primitivní formy života mohou být relativně běžným úkazem.

Příklady na Zemi

Atriho úvaha se sice zabývá kosmickými dálavami, ve skutečnosti se však doslova drží při zemi. Inspirací studie byl totiž před osmi lety objevený mikroorganismus Desulforudis audaxviator. Jeho působištěm byla totiž oblast 2,8 kilometrů pod pozemským povrchem, kde mikrobi získávali energie z vodíku a síranu produkovaných rozpadem prvků. Atriho tehdy napadlo – bylo by možné, aby něco podobného existovalo i na povrchu cizích světů?

Mikroorganismus Desulforudis audaxviator

Ty se totiž v radiaci často přímo koupou. Země si užívá ochranu před většinou nebezpečného kosmického záření vlivem naší magnetosféry. Světy jako Měsíc, Mars a vůbec drtivá většina nám známých těles sluneční soustavy však nedisponují aktivním jádrem produkujícím magnetosféru. Atri se proto zaměřil na tvorbu série simulací, jež zkoumaly, jaké energie může kosmické záření narážející na povrchy planet přinášet – zjistil při tom, že kolize skutečně vytváří druhotné částice, jež by mohly sloužit jako primitivní zdroj energie pro bakterie podobné Desulforudis audaxviator.

Životadárná radiace

Život z radiace může znít absurdně, ale i my tak koneckonců fungujeme – veškerý pozemský ekosystém je bytostně závislý na slunečním záření, což není nic jiného než elementární částice zvané fotony. Právě tyto rostliny pomocí biochemického procesu jménem fotosyntéza je "přeměňují" na energii využitelnou k životu – díky tomu se rostlinný život stal producentem kyslíku, ale i všude bující potravou pro živočišný život. Z relativně jednoduché reakce vznikla celá pozemská fauna a flóra.

Kosmické záření může podobně být "fotony" právě pro vzdálené příbuzné Desulforudis audaxviator žijící těsně pod povrchem světů opékaných konstantním přítokem kosmického radiace. Stále nemluvíme o každé planetě a měsíci – míra záření by musela být "tak akorát", aby záření život zcela nerozložilo, ale zároveň, aby přinášelo dostatek "živin". Nedá se rovněž čekat, že by záření přineslo dost energie, aby podobné světy působily z oběžné dráhy zabydleně. Podle Atriho by musel u mikrobů fungovat velmi pomalý metabolismus, většinu energie by navíc život spotřebovával na svou opravu po poškození právě radiací. Nemůžeme tedy očekávat, že by tu evoluce dala vzniknout mnohobuněčnému životu, či dokonce civilizaci. Na druhou stranu, podobné formy života by dost dobře mohly existovat třeba i na Měsíci.

Všechny extrémy života

To však nejsou všechny možné extrémy života. Pomineme-li hypotetické organismy existující u hydrotermálních komínů v mimozemských podzemních mořích, je klidně možné, že ekosystémy mohou existovat i poblíž "nejničivějších objektů vesmíru", černých děr.

Atriho studie se pro svou kreativitu čte nápadně podobně jako v únoru zveřejněná česká práce, jež zaujala pozornost světových médií – došla totiž k závěru, že za jisté konstelace okolností by život mohl existovat právě i na planetách obíhajících černé díry. Tomáš Opatrný a Lukáš Richterek, vědci z Univerzity Palackého, spolu s opavským astrofyzikem Pavlem Bakalou tehdy spočítali, jak je to s reliktním mikrovlnným zářením (což je pozůstatek po Velkém třesku) u černých děr.

Pokojová teplota prospívá

Pro planety nacházející se v poloze Země je reliktní záření už příliš "vychladlé" – pokud cestuje skrze pásmo časové dilatace u černé díry, získává na energii a tak při dopadu i na teplotě. Pokud by se tak hypotetická exoplaneta nacházela ve velmi specifické vzdálenosti od černé díry – a samozřejmě i na stabilní orbitě kolem černé díry –, mohla by být na povrchu zahřívána tak akorát, aby zde panovaly „pokojové teploty“ a podmínky nezbytné pro existenci tekuté vody.

Takový život, jakkoliv podobnější podmínkám na Zemi víc než radioaktivní budulínci ve vizi Atriho, by stále působil zcela cizokrajně. Především by zahřívaná byla strana odvrácená od černé díry, nikoliv přivrácená – svět by tak zřejmě musel vyjít jen s absolutním minimem světla, protože černá díra světlo neemituje, a i kdyby kolem ní kroužil svítící akreční disk (což se trochu pere se stabilní orbitou planety), období jeho záře by bylo kvůli většímu chladu místním ekvivalentem noci. Dá se tak spekulovat, že by tu evoluce mohla zcela upřednostnit echolokaci oproti zraku, a světlo by tu tak bylo symbolem útlumu, nikoliv opačně jako na Zemi.

V teorii každopádně sedí vize na nejrůznější kosmické ekosystémy krásně – zbývá tak už jen maličkost, totiž skutečně se k těmto vzdáleným horizontům vydat a podívat se na ně na vlastní oči.

Text: Ladislav Loukota