Metan na mořském dně může zrychlit klimatické změny

Překvapivá studie z posledních týdnů reportuje, že mořské dno začíná žít vlastním životem. Jejich kolegové vedle kráterů po úniku metanu identifikovali o fous chladnější zásoby metanu, který se třesou na vysvobození ze svého chladného vězení.

Krátery na dně moře

Podobně jako (ne)slavné sibiřské jámy, vzniklé zřejmě rovněž po podzemní erupci metanu, také na dně moře vyvolává nahromadění plynu v případě oteplení erupci, únik metanu a vytvoření specifického kráteru na povrchu. Právě pozůstatky po posledním velkém úniku před zhruba 12 tisíci lety našel společný tým norského Centra pro arktické klima (CAGE) ve spolupráci s NILU pod vedením Karin Marie Andreassen.

Zdejší krátery byly před svou erupcí překryté 2,6 kilometrů tlustou ledovou krustou – teprve po jejím ústupu se voda nad nimi však oteplila natolik, že došlo na nahromadění a únik metanu. A to v nemalém množství. Některé z identifikovaných kráterů mají průměr o velikosti jednoho kilometru. Právě pro své tradičně chladnější teploty by na dně Arktidy mělo být metanu nashromážděno hodně, jeho uvolňování totiž bylo v minulosti velmi sporadické.

Nepřekvapí proto, že tým Andreassenové nalezl opodál rovněž formace pravděpodobného nashromáždění metanu ve formě klatrátů, tedy mixu vodního ledu se zachycenými molekulami metanu. Tým předpokládá, že jejich erupci zabránila o fous nižší hloubka – klatráty jsou jenom o 20 metrů hlouběji než objevené krátery. Kolik k jejich uvolnění zbývá, ukáže teprve postupné mapování a srovnávání. V případě rychlého oteplení vody to může být méně času, v případě opačném mohou na dně zůstat další tisíce let.

U konce s dechem

Klatráty metanu na mořském dně samozřejmě nejsou jenom dominantou nynějšího nálezu – dlouho se například mluví o možnosti tato ložiska metanu těžit jako zdroj zemního plynu. Nynější objev však jako první dovoluje srovnat oblasti, kde na uvolnění metanu došlo, se sousedstvím, které na to teprve čeká.

Pokud skeptici mohou mít jisté pochyby u efektivity oxidu uhličitého na globální klima, u rizika kolem metanu mnoho výhrad neexistuje. Metan sám je zhruba dvacetkrát účinnějším skleníkovým plynem a jeho uvolnění ve velkém množství by bylo potenciální katastrofou – čím více by se ho totiž v atmosféře objevilo, tím více by se následně zvýšila teplota, která by podpořila další uvolňování metanu a tak dále.

Příroda je však složitý mechanismus, není tak stoprocentně zaručené, že unikající metan se musí chovat tak, jak dnes předpovídají dosavadní modely. Loňská studie norského institutu studie atmosféry NILU například zjistila, že vzdor měřitelnému unikání metanu z mořského dna (vlivem zvyšování teplot vody) a vyšší koncentraci plynu v moři neuniká mnoho metanu do samotné atmosféry.

Metanu dle NILU ve vodě výrazněji přibývá od roku 2006, jeho emise nad podvodními zdroji úniku jsou však skoro neměřitelné. Důvod je prozatím předmětem bádání, po němž budou modely upraveny – je možné, že metan do jisté meze jednoduše nemá tendenci k úniku z mořského dna, což by nám mohlo dát více času. Ještě lepší je hypotéza, že se metan ve vodě rozpouští či je pohlcen mikroorganismy. Je však také rovněž možné, že plyn jenom odvádějí mořské proudy jinam, kde teprve unikne. Na pořádné závěry je momentálně málo dat. Vzhledem k příslibu těžby metanu ve vodě je však jasné, že otázky kolem chování plynu v oceánech budou zajímat stále více lidí.

Text: Ladislav Loukota