Česká fotka a biliony obyvatelných světů

Letos je to 50 let od přistání na Měsíci, fenomenálního úspěchu lidské inteligence. Pojďme se na tuto událost podívat očima astrofotografie.

Měsíc nemám rád

„Měsíc nemám rád, protože svítí, kazí mé expozice, nic na něm není, je to pořád to samé. To se zdaleka nedá řict o mnoha jiných planetách. Jupiter má rudou skvrnu a rotuje, Saturn naklání své prstence, to jsou dynamické planety. Ale Měsíc? Ten je mrtvý, pokaždé je to stejné, doba oběhu kolem Země se nemění. Prostě je to nuda. Co se Měsíce týče, tak jsou možná trochu zajímavé jen zatmění,“ říká Zdeněk Bardon, astrofotograf a fotoambasador Evropské jižní observatoře, jehož snímky vesmíru zdobily přední světové odborné weby i stránky prestižních deníků.

„Ale přesto, pokud bych měl mluvit o přistání na Měsíci, mluvil bych o něm jako o holdu techniků a inženýrů, kteří vše propočítali, postavili a vlastně stáli a pořád stojí v pozadí mediálního zájmu. Přece jen jich byly tisíce, možná desetitisíce.A to včetně Čechů."

Focení na Měsíci

"Občas ano. Ale víc než focení Měsíce je fascinující focení na Měsíci. Vezměme jen fotografování ve vesmíru a na Měsíci. Fotilo se čočkami firmy Zeiss a nešlo to udělat tak, že by si NASA prostě koupila běžný pozemský objektiv. Je nutno vzít v úvahu, že běžné čočky jsou projektované tak, aby fotily v podmínkách, kde je vzduch. A vzduch má taky optické vlastnosti. Jakmile by se fotilo ve vakuu, tak snímek ztratí kresbu. Další věcí je, že objektivy musely na sobě mít stříbrné nátěry kvůli tepelnému vyzařování. Jste-li ve vakuu, z jedné strany praží slunce a z druhé je obrovská zima, takže vy potřebujete tepelné rozložení, aby nedošlo ke zdeformování čočky.

Málokoho napadne, že astronaut v rukavicích a skafandru se neohne a dokonce ani nedá fotoaparát k očím. Tady je potřeba si uvědomit, že kosmonaut si na zádech nesl nejen zásobu kyslíku, ale i klimatizaci. Takže první měsíční fotografové nemohli koukat do Hassebladu (Hasselblad – typ fotoaparátu používaný na Měsíci, pozn. red.), protože si foťák kvůli neohebnosti skafandru nedali k očím. Takže ty první fotoaparáty určitě neměly hledáčky, ty pozdější na další měsíčních výpravách už možná ano.

Takže ony snímky, které známe z Měsíce, a které jsou napadány jako podvrhy, jsou z kompozičního hlediska jen odhadnuté. Další technický problémem typickým pro focení ve vakuu je (nějaká atmosféra na Měsíci je, ale z hlediska porovnání se Zemí se dá mluvit o vakuu), je problém se statickou elektřinou. Měsíčních Hesselblady na rozdíl od pozemských modelů měly například kovové lišty odvádějící statickou elektřinu. Důvodem je skutečnost, že když se ve vakuu převíjel film, tak se staticky nabil a bylo nebezpečí vzniku elektrického oblouku a přeskočení jiskry. To sice film nezničí, ale osvítí. A bylo by po snímku."

Chandra

Váš zatím nejslavnější snímek je pro laika jen shlukem bodů, ale v rámci nejen odborné komunity oběhl svět

„To je pravda. Mám nějaké fotky ve veřejně přístupném archívu ESO (Evropská jižní observatoř - společná astronomická organizace evropských států). V té době jsem ještě nebyl ESO fotoambasadorem, takže když mi přišel dopis z Harvardu, zdali můžou fotku použít, byl jsem dost překvapený. A ještě víc, když mi sdělili, že bude použita na zasedání Americké astronomické asociace, což je největší astronomická organizace světa.

Už samotná prezentace té fotky by byla velkou poctou, ale to jsem netušil, že se stane úvodním snímkem pro představení výzkumu hledání obyvatelných exoplanet, oběhne svět a opravdu byla publikovaná všude možně. Mě baví detaily. Vyfotit Měsíc, to nic není, ale vyfotit dobře ostře vzdálenější vesmír, to už opravdu chce znalosti, techniku a štěstí. Třeba… aby nesvítil Měsíc nebo nepřišly mraky. Ta fotka Chandry byla i pro NASA velkým překvapením a hodně se jim hodila do výzkumu, který probíhal 13 let.“

Pro laika je možná snímek jen shlukem bodů, ale pokud se opravdu chcete dozvědět více, podívejte se na stránky NASA věnované mnohaletému průzkumu rentgenového záření a hledání obyvatelné zóny v oblasti červeného trpaslíka Proxima Centauri alias Alfa Centauri C. Ale pozor, v případě červeného trpaslíka se nejedná o populární britský sitkom Red Dwarf, ale o hvězdu nacházející se 4,22 světelných let od Země.

Život ve vesmíru

„Jiná historka s fotkou, která oběhla svět a kterou publikovaly třeba The Telegraph, The Guardien či New York Times, se taky vzdáleně týká možného života. Vyšla totiž ve článku Biliony světů v mléčné dráze pomoci gravitačních čoček. Na fotce je dánský dalekohled na ESO observatoři La Silla v Chile. Správcem, ve smyslu univerzitního vedení, je Uffe Grae Jorgensen, což je skutečná astronomická celebrita. Já jsem se s ním spřátelil a když jsem na observatoři v roce 2012 byl, prostě jsem udělal fotku dalekohledu s Mléčnou dráhou, kterou jsem mu coby vzpomínku poslal. Jenže zrovna v tu dobu byl k tisku připravený článek o tom, že každá hvězda může mít svůj planetární systém a tak mohou být ve vesmíru biliony světů. A fotka se k němu ideálně hodila. A biliony světů, přiznejme si, to je mediálně zajímavé, takže mi začaly chodit mejly z celého světa, zdali mohou fotku použít.

Shodneme se na tom, že pro život musí být podmínky, zejména teploty. Při -200 stupňů Celsia život možný není, ostatně absolutní nula při které se zastavuje pohyb částic, tedy 0 stupňů Kelvina, se rovná -273 stupňů Celsia. Takže tady jasně život končí. No a při +1000 stupňů C taky nic nepřežije. Ale v rozmezí mínus -100 stupňů C až +100 stupňů Celsia se hypoteticky o obyvatelné zóně bavit můžeme. A zdaleka to nemusí být život na bázi kyslíku tak, jak ho známe ze Země.“

„Vrátíme-li se k Měsíci, tak je neuvěřitelné, jak moc program Apollo posunul vědění, a v kolika oborech. Od optiky po medicínu, od techniky po znalosti ve fyzice. I u nás žijí a pracují skvělí inženýři a mockrát se mi stalo, že jsem ve světě potkal Čechy, často na velmi zajímavých pozicích. Jenže diskuze na internetu občas člověka zaráží. Několik set let po Galileovi jsou tady stále lidi, kteří si myslí, že země není kulatá a nebo se neotáčí. Chápu, že tolik vědců bylo věřících. Když se totiž koukáte na dokonalost vesmírných záležitostí, jak všechno do sebe dokonale zapadá a jaký to má řád, člověku zaváhá, kde se to vlastně všechno vzala. A to rozhodně nemám na mysli nějakého stařečka na obláčku.“

Kdybyste chtěli vidět, co všechno zažívá astronom při svých poutím za fotkami hvězd, tak aktuálně se připravuje kniha Zdeňka Bardona nebo na jeho stránkách www.bardon.cz

Text: Topi Pigula