Nejčernější den NASA: Astronauti Apolla 1 vlezli do smrtící pasti vlastních inženýrů

Pro budoucí posádku vesmírné lodi Apollo 1 měl být 27. leden roku 1967 rutinou a hlavně rychlým pracovním dnem před začátkem víkendu. Astronauti Virgil Grissom, Edward White a Roger Chaffee měli naplánovanou simulaci ve velitelském modulu, nacházejícím se na vrcholu rakety Saturn 1B vztyčené na startovní rampě LC 34 v Kennedyho vesmírném střediku na Mysu Canaveral. Když do kabiny vstupovali, nemohli tušit, že nadcházející chvíle budou jejich poslední

Spousta varovných signálů

V roce 1967 byl mezi Spojenými státy a Sovětským svazem vyhlášen souboj o Měsíc. Protože Sověti zvítězili v tom, kdo dostane do vesmíru prvního člověka, USA dělaly všechno možné, aby na druhý pokus svého úhlavního nepřítele porazily. Vývoj kosmické lodi pro první výpravu lidstva na Měsíc proto probíhal ve značném spěchu a přehlížely se zjevné nedostatky lodi Apollo. Mnoho úprav, vycházejících zejména z nedokonalosti konstrukce, se provádělo na poslední chvíli a Grissom coby velitel celé mise si měl stěžovat, že finální podoba velitelského modulu neodpovídá tomu, ve kterém dlouhé měsíce připravoval sebe a své kolegy na ostrý let.

Apollo 1 crew 1966 pic.twitter.com/WVWNOaFKzf
— Martian (@space_colonist) January 19, 2022

Kvůli obrovskému tlaku veřejnosti a vlády Spojených států však NASA postupovala rychle kupředu a v onen osudný den – necelý měsíc před plánovaným startem – mělo dojít k simulaci odpočtu a následně nácviku nouzového opuštění lodi. První část testu byla považována za zcela nerizikovou, když bylo jeho smyslem pouze zjistit, zda všechny systémy poběží i ve chvíli, kdy bude loď odpojena od všech kabelů startovací rampy. Raketa neměla natankované polivo a veškeré pyrotechnické součásti – například výbušné šrouby pro odhození konkrétních modulů rakety či lodi – byly deaktivovány. Přesto došlo k tragickému požáru, ve kterém celá posádka uhořela.

Podivná hra osudu

Virgil Grissom přitom upozorňoval hlavního manažera Joa Sheaua, že loď trpí obrovským množstvím závad a nedostatků. Kabina byla plná hořlavých materiálů, jako je nylon nebo suché zipy, všude se povalovaly kabely zbavené izolace, po nichž se běžně šlapalo, a konstrukce vstupního průlezu případnou evakuaci přinejmenším znesnadňovala. Loď totiž měla dvojitý plášť, což se týkalo i dveřní konstrukce, jejíž vnitřní díl se otevíral směrem do kabiny a vnější přirozeně směrem ven.

Otevření průlezu trvalo bezmála dvě minuty, ale bylo podpořeno novými bezpečnostními protokoly, zavedenými po nehodě lodi Mercury 4 na konci července 1961. Po přistání v moři se jednoduché dveře, patrně vinou deformace, uvolnily a kabinu zaplavila voda. Astronaut ovšem přežil díky včasnému utěsnění skafandru, byl bezpečně vyzdvižen z moře a bez následků pokračoval ve své práci. O nehodě se nebavíme náhodou, oním astronautem byl totiž sám Grissom, který kvůli dalším problémům s únikovým průlezem o šest let později přišel o život.

Oddalování nevyhnutelné katastrofy

Nešlo ale pouze o konstrukční nedostatky – když trojice astronautů mířila k modulu, překvapil je velmi zvláštní zápach, který způsobil hodinové zpoždění celého testu. Pracovníci NASA provedli rozbor vzduchu, který neodhalil nic neobvyklého, a odvětrali kabinu. Tu natlakovali čistým kyslíkem na 110 procent atmosférického tlaku, což bylo opatření pro celkovou kontrolu těsnosti. Poté už byli astronauti vpuštěni do kabiny a přišel další náznak blížícího se problému.

Rádiovou komunikaci velmi často přerušovala statická elektřina, naznačující závadu v elektrických rozvodech, což opět odložilo simulovaný start a technici se pustili do hledání, resp. odstraňování problému. Během této pauzy však došlo k popisované tragédii, které už vinou okolností nebylo možné zabránit.

Přesně 21 sekund po půl sedmé večer se staršímu pilotovi Edwardu Whiteovi během kontroly startovních protokolů prudce zvýšil tep, protože s největší pravděpodobností zaznamenal první konkrétní náznak problému. O necelou minutu později vykřikl s největší pravděpodobností Grissom, že vidí oheň a o dvě sekundy později už jej Chaffee hlásil řídícímu středisku.

The #Apollo1 crew of Virgil I. “Gus” Grissom, front, Edward H. White, and Roger B. Chaffee pose
in front of the Apollo Mission Simulator (AMS) at NASA’s Kennedy Space Center (KSC) in Florida.
January 1967https://t.co/k0GP6k66y9 https://t.co/7JAYAsAx7A pic.twitter.com/eK8aLaqlXD
— ＣＯＮＴＡＣＴＬＩＧＨＴ。 ◯ *・ (@contactlight69) January 22, 2022

Po necelých sedmi sekundách ticha bylo různými posluchači slyšeno druhé, silně zkreslené volání do vysílačky ve znění: „Bojujeme s opravdu velkým požárem, musíme ven. Otevřete to, hoříme!“ Někteří svědci ze střediska následně uvedli, že na televizních monitorech přijímajících signál z kamer v kabině Apolla 1 viděli Whitea, jak sahá po rukojeti uvolnění vnitřního poklopu únikového průlezu, zatímco se plameny v kabině šířily zleva doprava.

Intenzita požáru živeného čistým kyslíkem ovšem způsobila, že tlak stoupl na hranici 200 kPA, což o několik okamžiků po posledním zaznamenaném kontaktu s posádkou způsobilo protržení vnitřní stěny velitelského modulu. Plameny a plyny se pak přes otevřené přístupové panely dostaly mimo modul do dvou pater obslužné konstrukce startovací rampy, což znemožnilo rychlý přístup k posádce.

Šokující následky

Aby toho nebylo málo, kvůli absenci paliva v hlavních nádržích nebyla osudného dne připravena ani složka záchranářů a technici se mohli v postupu hustým dýmem spolehnout jen na neúčinné plynové masky, které byly určeny spíše pro toxické výpary paliva, než dým z hořícího vybavení kabiny. Mezitím kabina po přívalu dalšího vzduchu vzplála ještě mohutněji a na druhou fázi navázala ještě další, když byla většina kyslíku spotřebována a nahrazena atmosférickým vzduchem. Požár to sice v podstatě uhasilo, ale kabinu náhle zaplnily vysoké koncentrace oxidu uhelnatého a na površích se při ochlazení usadilo velké množství sazí.

This Day, 1967: Astronauts in what was supposed to have been the first Apollo 1 mission - Gus Grissom, Ed White and Roger Chafee - practiced in their command module. Eight days later they would die when a fire swept through the cockpit pic.twitter.com/ewOayrLCu0
— West Wing Reports / Paul Brandus (and on Mastodon) (@WestWingReport) January 20, 2022

Pracovníkům startovací rampy trvalo mučivě dlouhých pět minut, než otevřeli všechny vrstvy únikového průlezu, zpočátku nebyli schopní astronauty přes hustý dým najít. Když se kouř rozptýlil, těla sice našli, ale nebyli je schopni vyjmout. Oheň částečně roztavil Grissomovy a Whiteovy nylonové skafandry i hadice napojené na systém podpory života a oba astronauti leželi na podlaze lodi.

Bylo zjištěno, že se pokusili otevřít poklop podle nouzového postupu, ale proti vnitřnímu tlaku se jim to nepodařilo. Chaffee byl nalezen připoutaný na pravém sedadle, protože podle zmiňovaného postupu měl udržovat komunikaci s řídícím střediskem, dokud White neotevře poklop. Na nic z toho ale už bohužel nedošlo a děsivým mementem proběhnuvší katastrofy byla dlouhá vlákna roztaveného nylonu, která spojovala zesnulé astronauty s interiérem kabiny, kvůli čemuž trvalo vyzvednutí těl téměř 90 minut.

Vyšetřování a dopad na další lety

Podle vyšetřovací komise utrpěl Grissom těžké popáleniny třetího stupně na více než třetině těla a jeho skafandr byl z větší části zničen. White utrpěl popáleniny třetího stupně na téměř polovině těla a také značná část jeho skafandru nedokázala vzdorovat plamenům. Chaffee utrpěl popáleniny nejvyššího stupně na čtvrtině těla a jeho skafandr byl poškozen jen nepatrně. Pitevní zpráva následně určila, že hlavní příčinou smrti všech tří astronautů byla zástava srdce způsobená vysokou koncentrací oxidu uhelnatého a popáleniny, které posádka utrpěla, nebyly považovány za smrtelné.

This year's Day of Remembrance is on Jan. 27, the 55th anniversary of the Apollo 1 tragedy. #NASARemembers the crews of Apollo 1, Challenger STS-51L, Columbia STS-107, and all members of the NASA family who lost their lives in the pursuit of exploration. https://t.co/bgUIp5xXgH pic.twitter.com/4YmslBU0eR
— NASA (@NASA) January 25, 2022

Děsivá tragédie nicméně zanechala hlubokou rýhu nejen v srdcích pozůstalých, ale také v plánech, které NASA v souboji se Sověty plánovala. Bylo nutné přehodnotit vztah s dodavatelem, společností North American, a byla změněna celá řada problematických částí a prvků, aby se podobným katastrofám v budoucnu předešlo. Změněna byla například atmosféra velitelského modulu, která byla nově tvořena směsí 60 procent kyslíku a 40 procent dusíku. Byla rovněž provedena náhrada všech hořlavých materiálů za nehořlavé textilie a došlo i na změny v postupu otevírání únikového průlezu.

NASA navíc rozhodla, že označení Apollo 1 neponese žádná další mise a celý program byl ve smyslu pilotovaných letů zbržděn. Po tragédii Apolla 1 tak následovalo Apollo 4, označující čtvrtý bezpilotní let v rámci tohoto programu, po kterém následoval 11.–22. října 1968 první pilotovaný let Apollo 7. Měsíce dosáhli Američané 20. července 1969 v rámci Apolla 11, čímž předstihli Sověty a druhý vesmírný závod získali pro sebe.

Zdroj: Space.com, Washington Post