7 technologií z Marťana, které NASA skutečně vyvíjí
Úspěšný sci-fi trhák používá k propagaci samotná NASA.
Aktuální kinotrhák Marťan překonává rekordy – a může za to jistě i ultravěrný přístup, jakým byla jeho fiktivní zápletka sepsána. Možná je však až příliš realistický, uvážíme-li, že internet zaplavily historky o tom, jak někteří z diváků považovali Marťana za adaptaci skutečného příběhu. Vlastně se ale není čemu divit – původní kniha totiž vznikla s realismem jako primárním požadavkem a výzkum NASA se podepsal i pod vzhledem filmu. Agentura proto vypíchla, které ve filmu viděné vynálezy vyvíjí, a jak na tom s použitelností svého výzkumu vlastně je.
Habitat a skleník
Astronauti budou muset v první řadě mít kde složit hlavu, stejně jako ztracenec Mark Watley ve filmové zápletce. Johnsonovo vesmírné středisko k tomuto účelu vyvíjí prefabrikované moduly HERA (Human Exploration Research Analog), na nichž dlouhodobé posádky testují své požadavky a potřeby. Prozatím tyto simulované mise, stále samozřejmě pouze na Zemi, probíhají po dobu 14 dnů (brzy se tato perioda zvýší na 60 dnů), data získaná z těchto testovacích pobytů ale poslouží k přípravě skutečných modulů pro několikaletý pobyt na Rudé planetě.
Ani bramborová etuda Marťana není příliš daleko od pravdy – i obyčejné vědecké mise, nikoliv nutně ty kolonizační, se totiž bez určité míry soběstačnosti neobejdou. První krůčky k tomu probíhají už dnes na ISS, kde NASA testuje svou pěstitelskou platformu Veggie. Ta dovoluje v nulové gravitaci pěstovat čestvou zeleninu. Nejde o nikterak malý ani triviální experiment – například hnojení v nulové gravitaci je totiž samo o sobě poněkud ošemetné. I titěrný Veggie, který zatím zvládá pěstování salátu, je tedy doposud nejvýznamnějším pokrokem ve vesmírném zemědělství.
Recyklace vody a vzduchu
Naprosto klíčové bude pro dlouhodobé mise naplnění základních lidských potřeb dýchání a příjmu vodu. Již dnes probíhá široká recyklace vody na Mezinárodní vesmírné agentue skrze systém WRS (Water Recovery System), novou vodu je ale přesto nutno importovat. Vývoj ještě lepších filtrů, které by vychytaly i ty nejmenší organické i anorganické nečistoty však stále probíhá, nedávno se jedním podobným pochlubil i Bill Gates. Tato technologie má navíc potencionální široké aplikace i při čištění vody na Zemi.
S kyslíkem je to o něco složitější. Systémy na jeho recyklaci totiž musejí zároveň generovat dost kyslíku k dostatečnému dýchání, ale zároveň to nesmějí přehnat a zvýšit riziko požáru na palubě. Současné systémy generují kyslík pomocí elektrolýzy, efektivitu tohoto systému by ale podstatně mohl rozšířit přírůstek o kyslík produkovaný právě palubní zemědělskou činností. Vyvážení úrovně oxidu uhličitého nutné pro růst roslin a zároveň i kyslíku uvnitř plavidla nutného pro posádku je však stále obroskou výzvou.
Skafandr a vozítko
Oblek pro marťanskou misi je zatím doslova v plenkách. NASA prozatím připravila pouze požadavky obsahující vyšší míru flexibility a komfortu. Ve vývoji je skadandr Z-2, ten však v porovnání se skafandrem z filmu vypadá notně odlišně – paradoxně svou vpuštěnou helmou trochu připomíná obleky mariňáků ze StarCraftu. Navíc stále zůstává mnoho otázek k vyřešení, jednou z nich je například, jak snadno a prakticky vyčistit skafandr od marťanské půdy.
Zato první verze vozítka je už pomalu na cestě. Jmenuje se MMSEV (Multi-Mission Space Exploration Vehicle) a je vyvíjeno jako hlavní dopravní prostředek pro mnohé budoucí mise. Některé jeho varianty mají sloužit pro pohyb u asteroidů, jiné mají disponovat koly pro pohyb po planetách. Tato verze například řeší i defektní kola – vadný kus se jednoduše zvedne ze soupravy a jede se dále.
Iontový pohon
Nakonec je tu jeden aspekt, který je na Marťanovi spíše diskutabilní. Hlavní "mateřská loď" Ares pro přesun mezi planetami je totiž poháněná iontovým pohonem. Ten sice v reálu existuje a opravdu se vyznačuje možností kontinuální (měsíce či roky dlouhé) akcelerace díky napájení elektřinou, je však pro velmi malou akceleraci nevhodný pro pilotované mise.
Jednoduše řečeno, u sondy není problém, "startuje-li" od planety pomalu několik měsíců nebo dokonce let, při lidské misi by ovšem něco podobného bylo nemožné už jen z bezpečnostních důvodů. I když není revoluce v iontovém pohonu nepředstavitelná, mnohem realističtěji působí možnost průlomu v jiném typu motorů, popřípadě ve využití starých dobrých atomových motorů.
Ladislav Loukota