Zatmění slunce měnila náboženství a stála i na počátku vědy

Na pátek 20. března si Evropa užije další částečné zatmění slunečního kotouče. Snad až na energetiky, kteří budou muset čelit výpadků vlivem zvyšující se závislosti sítě na solární elektřině, se dnes zatmění nikdo neobává. Řada z nás mu zřejmě ani nebude věnovat zvýšenou pozornost. Historici se však domnívají, že zatmění v minulosti mohla být významný, možná až kritický vliv na vývoj znalostí lidského druhu.

S příchutí konce světa

Ačkoliv sice zřejmě nedocházelo na projevy masové paniky, podle astroarcheologa Clive Rugglese byla zatmění pro starověkého (a staršího) člověka veskrze traumatizujícím zážitkem. Nemluvíme přitom jenom o slunečním zatmění, nýbrž i zatmění Měsíce (stínem vrženým ze Země). Jejich efekt byl o to větší, když si uvědomíme, jaký význam měl noční Měsíc v éře bez umělého osvětlení. "Každý, kdo závisel na Měsíci jako zdroji světla během noci, ale i kvůli věrohodnosti prvních kalendářů, od nichž se odvíjely náboženské rituály a odhady změn ročních období, musel být znepokojen pohledem na postupně ´ujídaný´ Měsíc. Pro mnoho lidí v minulosti skýtala zatmění Měsíce zrovna tak nepříjemné pocity jako zatmění Slunce," tvrdí Ruggles.

Těžko si však představit, co musela nenadálá zatmění dělat s civilizačně méně vyvinutými skupinami lidí či předchůdci člověka. Leccos naznačuje příhoda zaznamenaná na jedné z pozdějších výprav Kryštofa Kolumba. Mezi lety 1503 a 1504 jeho posádka dlouhé měsíce živořila na Jamajce a závisela na zásobování potravinami místními obyvateli. Těm se však vykrmování Evropanů nakonec přejedlo. Kolumbus měl, naštěstí pro své muže, k dispozici tehdy již velmi přesné předpovědi zatmění, a tuto znalost úspěšně využil k zastrašení domorodců – nechal si sjednat schůzku s náčelníkem kmene a sdělil mu, že jim jejich bůh dá brzy najevo svou nespokojenost se zacházením s bílými návštěvníky. Přesně dle Kolumbových očekávání následné zatmění domorodce náležitě vyděsilo a dodávky jídla obnovili.

Není překvapivé, že zatmění byla kořenem řady mýtů a pověr. Těhotné aztécké ženy si myslely, že zatmění měsíce jejich dětem způsobí zrůdné deformace. Rovněž egyptský bůh Seth se zrodil ze zatmělého Měsíce. Z dochovaných folklorů víme, že astrální kulty, které slunečnímu kotouči dodávaly řadu náboženských významů, byly pravidlem napříč prvními civilizacemi. Ne každý ale na podobné báchorky věřil, mnozí se naopak zatmění snažili pochopit skrze zárodky vědeckého přístupu.

Vstříc vědecké metodě

S demytizací pověr souvisejících se zatměními začala už první známá civilizace Sumerů. Umožnilo jim to písmo a díky němu schopnost napříč staletími zaznamenat periodicitu zatmění a vytušit v ní tak určitý systém. Ačkoliv již Sumerové vystopovali opakující se povahu zatmění, ještě jim to nebránilo různým náboženským výkladům. Cesta k pochopení příčin zatmění měla být ještě velmi dlouhá. K významnému posunu lidských znalostí došlo teprve o několik tisíc let později ve starověkém Řecku.

Jednou z klíčových postav této změny byl filozof Anaxagorás, který jako jeden z prvních učenců odmítl vysvětlovat přírodní jevy pomocí do té doby běžných mytologických pouček a stál tak na prvopočátku skeptického přístupu k realitě, tedy i vzniku vědy. Již Anaxagorás chápal, že Měsíc nesvítí vlastním světlem a pouze odráží světlo, stejně jako mu došlo, že k zatmění dochází vzájemným výjimečným postavením tří kosmických těles, respektive zakrytím jednoho z nich druhým z perspektivy toho třetího.

Dalším na řadě byl Aristoteles, který si právě ze zatmění odvodil, že Země je koulí, nikoliv plackou. Ani to nebyl konec bludům souvisejícím se zatměním, šlo však o formativní pokrok vstříc racionální společnosti. Renesanční učenci, kteří přímo položili základy pro pozdější vznik vědecké metody, ostatně navázali právě na starověké filozofy. Vznik vědy samozřejmě nelze dát za příčinu výhradně zatměním, byla to však právě ona, která svým vystoupením z ustálených fází dne a noci u mnoha učenců své doby vzbudila zájem o vědecké pozorování oblohy.

Ladislav Loukota