26. listopadu 2013 06:00

Zachráníme přírodu pomocí uměle vyrobených zvířat?

Lidská ruka hodlá vytvořit nové, prospěšné zvířecí druhy. Jak a proč?

Za posledních několik tisíc let zvládl lidský vliv vyhubit celou řadu zvířecích druhů a odlesnit pěkný kus Země – s tím pak přichází i narušení ekosystému, které se nám v konečném důsledku může velmi snadno vrátit.

Jedním řešením v hledání balance je vyhradit strážené parky a zachovat přírodu alespoň v nich, tento postup ovšem prozatím příliš nefunguje. Například kácení amazonských pralesů je sice již ostře penalizováno, brazilská vláda však není s to enormní plochy uhlídat.

Možná je tak na čase sáhnout po přesně opačném řešení – čili po dalším umělém zásahu do přírody, tentokrát však namířeném ku prospěchu ekosystému. Právě to nyní skrze tvorbu umělých zvířat navrhuje (nejen) britská designérka Alexandra Ginsberg, specializovaná na vznikající futuristické technologie.

Velké skoky k umělému organismu

Idea syntetického pěstování zvířat sice působí jako cosi z filmu Blade Runner, není ovšem úplně nová. Doposud se však zabývala spíše nakrmením mas umělým masem, při jehož produkci by neumírala zvířena, jako ve vizích 3D tisknutých steaků nebo programu na umělé pěstování masa od spoluzakladatele Googlu Sergeje Brina. Umělé maso by navíc při skutečně masové (bez snahy o dvojsmysl) produkci bylo nejen morálně košer, ale také mnohem levnější – na jeho jedno kilo by tak například nebylo třeba roky udržovat a krmit kus dobytka.

V poslední době, snad i vzhledem k tomu, že umělé maso již vytvořeno bylo, stále častěji slyšíme i o tvorbě celých syntetických druhů. Před programem Alexandry Ginsberg před třemi lety došlo na první syntetický sám se replikující genom, poté i první kompletní počítačový model žijícího organismu, a další přelom nadešel loni v srpnu, kdy genetik Eduard Moreno z University of Bern ohlásil vytvoření prvního syntetického zvířecího druhu, variace na mušku octomilku.

Tento nový druh pojmenovaný Drosophila synthetica sice vznikl genetickou manipulací klasické octomilky, je však s to se rozšiřovat napříč svým vlastním druhem, nikoliv s běžnou octomilkou, a právě to byl největší pokrok v bioinženýrství. Pro hnutí "syntetických biologů" šlo o velký krok kupředu, který mimo jiné vyvolal debaty, zdali podobné výtvory vůbec považovat za nové zvířecí druhy. Moreno se k etice v roce 2012 vyjádřil jasně, když prohlásil, že "Postavit novou rasu svýma vlastníma rukama je podle mě hodně cool"…

Ginsberg nyní celý koncept posouvá hned o několik úrovní dál. Jejím cílem je vypuštění několika syntetických druhů rovnou do volné přírody, kde by se uměliny staraly o ochranu ohrožených druhů a likvidaci znečištění. Prozatím navrhla čtyři druhy, projekt pak zastřešila názvem Designování pro holocénské vymýrání (Designing for the Sixth Extinction), hypotetickou vlnu masového vymírání současného ekosystému, která doposud v historii Země přišla v podobné magnitudě jen pětkrát.

Čtyři druhy k rovnováze

Právě šesté vlně by mělo předejít zachování stávajícího ekosystému, podpořeného čtveřicí nových, umělých druhů. Ten první se podobá houbě pýchavce a fungoval by jako samonafukovací membrána přichycená ke stromu a fungující jako reverzní parazit – namísto kradení živin hostitele by strom naopak léčila:

Druhým příspěvkem by byla variace na slimáka – svým plazením po povrchu by však zároveň emitovala alkaloidy k neutralizování kyselosti hlíny:

Předposledním syntetikem by byl tvor připomínající dikobraza, jehož bodliny by však šířily semena ohrožených rostlin:

Konečně poslední druh platí za ten nejmenší – jedná se o rostoucí biofilm, který by se zachytával na rostlinných listech a absorboval by do sebe vzdušné znečištění. Na konci každého roku by pak spolu s listím spadl na zem, zřejmě čekaje, až ho zcela eliminují výše zmínění syntetičtí slimáci:

Návrh je pouze jakýsi koncept – hodí se ostatně zmínit, že se k němu nevyjádřil ani žádný z panelů biologů, ani ho prozatím nepodškrtl žádný ambiciózní multimiliardář... Není obtížné si představit řadu potenciálních problémů, který by uvedení syntetických druhů mohlo zavinit, například narušení potravního řetězce nebo přebrání funkcí jiných druhů, které by tímto mohly být vyvedeny z rovnováhy. Návrh tomu brání vestavěnou dobou trvanlivosti, opět připomínající film Blade Runner – každé ze syntetických druhů se může množit pouze na omezený počet potomků, než celá linie odumře.

Před skutečnou aplikací by tak bylo třeba skutečně zajistit, že projekt bude možné předčasně a efektivně ukončit v případě neplech, a že bude přírodě ku prospěchu, nikoliv naopak. Ginsberg má však pravdu v tom, že po negativním zásahu do přírody je na čase přijít s tím pozitivním.

Ladislav Loukota

redakce Prima Zoom

redakce Prima Zoom

redakce magazínu Prima Zoom

Všechny články autora
Newsletter

Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů

Populární filmy na Prima Zoom