První americký jaderný bombardér s proudovými motory špehoval Rusy

Americké tornádo B-45 - Obrázek 1 Zdroj: USAF

Druhá světová válka byla labutí písní letounů s pístovými motory. Po ní se už vehementně ke slovu hlásily stroje proudové, nejdříve stíhačky a vzápětí i bombardéry.

Prvním americkým proudovým bombardérem zařazeným do řadové služby byl North American B-45 Tornado. Drží navíc další primát, stal se totiž prvním vícemotorovým proudovým strojem na světě, který mohl čerpat palivo z druhého letounu za letu. Na přelomu 40. a 50. let navíc Tornado představovalo důležitou součást amerických jaderných sil, než jej nahradily výkonnější typy. Vývoj B-45 začal již za války v roce 1944, když se špičky amerického letectva dozvěděly o existenci německých proudových bombardérů, jako bylo například Arado Ar-234. Jenže přišel konec války a mnoho zbrojních programů bylo zrušeno nebo odsunuto na později. To hrozilo i projektu středního proudového bombardéru. Jenže záhy bylo jasné, že dojde ke konfrontaci s bývalým spojencem – Sovětským svazem.

Vývoj bombardérů dostal opět prioritu a v polovině roku 1946 již byly dokončeny prototypy North American XB-45 a konkurenční Convair XB-46. První jmenovaný, z něhož pak vniklo sériové Tornado, se do vzduchu poprvé vznesl v březnu 1947 a zvítězil ve výběrovém řízení. Zároveň letectvo firmě North American zadalo sériovou výrobu a plánovalo vybavit Tornady pět bombardovacích skupin. Do činné služby byl B-45 zaveden v dubnu 1948, nicméně záhy byla objednávka snížena ze 190 strojů na 142 a s další výrobou se už nepočítalo. Letectvo totiž do budoucna spoléhalo na větší a výkonnější typ Boeing B-47, který se poprvé vznesl do vzduchu v době, kdy se B-45 zaváděl do služby.

B-45 zakusil i ostré bojové nasazení, a to během korejské války. Byl nasazen do bojových i průzkumných operací, ale ukázalo se, že při klasických bombardovacích akcích je tváří v tvář nejmodernějším sovětským MiGům-15 zranitelný. Velení letectva tedy rozhodlo, že se z B-45 stane strategický bombardér, který bude schopen nést jaderné pumy. Na začátku 50. let se letecké jaderné zbraně zmenšily natolik, že je mohly nést i střední bombardéry jako bylo právě Tornado. V rámci programu Backbreaker tak byla do roku 1952 velká část Tornad upravena i pro nesení jaderných pum a stroje byly poslány i na americké letecké základny ve Velké Británii.

Vedle toho vznikla i specializovaná průzkumná verze označovaná jako RB-45C, která se také v Koreji uplatnila. V posádce „céčka“ chyběl bombometčík a jeho místo zabraly snímací průzkumné kamery. RB-45C se vyznamenaly i tím, že v první polovině 50. let provedly několik špionážních letů nad Sovětským svazem. Průzkumná verze Tornada se objevila také ve výzbroji britské RAF, formálně šlo o americké stroje v britském zbarvení a s britskými posádkami. Tornada byla v bombardovací roli už v první polovině 50. let nahrazena většími B-47 a koncem onoho desetiletí definitivně dosloužila i průzkumná verze.

Posádku B-45 tvořily čtyři letci, stroj měl délku 23 m a rozpětí 27 m, přičemž prázdný vážil 21 tun. Poháněly jej čtyři proudové motory General Electric J47-GE-13, díky kterým mohl dosahovat maximální rychlosti až 920 km/h a unesl 10 tun bomb.