Jaderné zbraně budou ideálním nástrojem pro silničáře, mysleli si před půlstoletím

Atom na ně

Nemluvíme teď o jaderné energii, jaderných ponorkách ani sestřelování bludných asteroidů pomocí navrtaných jaderných náloží. V minulosti existovaly upřímné nápady, jak malé atomové pumy využívat pro starou dobrou stavařinu! A některé z těchto vizí se podařilo i naplnit!

Jednu z takových idejí představil popularizátor Athelstva Spilhaus v novinové sérii Our New Age (Náš nový věk) stylově na 4. července 1965. Článek s titulkem "Atomové kopání výkopů" ve formě stripu ukázal, že jaderné zbraně lze využit i pro stavební účely. Argument zněl, že prokopávání terénu pro nové dálnice, železnice, budovy i kanály je možné s jadernými bombami zrealizovat mnohem snáze než bez nich.

Jak levně? Spilhaus vyčíslil, že stejný ekvivalent chemických výbušnin v jediné sumě TNT vyjde na 2 milionů dolarů – atomové řešení však stojí jenom 600 tisíc dolarů! Nejde však pouze o cenu, ale i množství. Malé nálože se snáze přepravují a snáze vkládají do klíčových bodů. Spilhaus si tak představoval, že podobným způsobem může vzniknout i "druhý panamský kanál" za desetinu ceny kanálu původního.

Nikdo asi nepochybuje, že atomové bomby jsou skutečně účinnější. Ale co radiace? Nad tou Spilhaus mávl rukou. Díky podzemnímu umístění by většina z ní byla uzavřena v podzemí, a "dělníci by mohli do kráteru vejít do dvou týdnů – běžní lidé pak během roku", zasnil se tehdy Spilhaus. Jiné tehdejší programy slibovaly využití jaderného pohonu pro let letadel (zde se později ukázal problém v příliš těžkém radiačním štítu) i silničních vozidel (tady byl problém v tom, že takto malý reaktor nikdy doopravdy nevznikl). V reálu je samozřejmě podobný náhled na radiaci poněkud limitovaný. Ilustrují to některé pozdější pokusy.

Plowshare a ti druzí

Rozhodně totiž nezůstalo jenom u teoretických vizí. Na zkoumání civilního výzkumu využití jaderných zbraní došlo později i skrze praktické testování. Nejslavnějším příkladem je americký program Plowshare, během nějž mezi lety 1957 až 1973 USA testovaly například podzemní atomové výbuchy jako formu těžby zemního plynu. Svým způsobem se jednalo o úspěch – ukázalo se, že podzemní detonace skutečně můžou "spojit" oddělené plynové rezervoáry do jediného, snáze těžitelného zdroje. Problém byl, že následný plyn byl radioaktivní. Plowshare tak skončil neúspěchem. Sovětský svaz v limitované, avšak až desetkrát větší míře nasadil podobný program. I ten však ve finále ve svém cíli neuspěl.

Nápad s pomocí jaderných zbraní kopat tunely a průplavy byl proto rozhodně poněkud nepraktický, alespoň dokud nemáme dokonalý lék proti rakovině. Pokud by se však nějaký podobný ve 21. století objevil, možná civilní využití jaderných zbraní zažije jistou renesanci. Alespoň z dnešního pohledu je takový scénář poněkud nepravděpodobný, jenom máloco má dnes tak špatnou pověst jako právě jádro. Bohužel pro jaderné elektrárny, které se zbraněmi mají pramálo společného a jsou zřejmě jedinou reálnou cestou k dostupné nízkoemisní energetice... Zcela mimoběžná však není idea využití malých atomových bomb v jednom velmi specifickém segmentu civilního užití však stále existuje. Jedná se o atomové zbraně pro pohon kosmických lodí.

Vzhůru do nekonečna

Ani tentokrát není řeč o "alternativních" přístupech, jako jsou atomové motory NERVA – také testované v 60. letech. Řeč je o skutečném reaktivním pohonu realizovaném s pomocí malých atomových zbraní až stokrát méně silnějších než bomba z Hirošimy. Americké letectvo rovněž na přelomu 50. a 60. let testovalo takzvaný program Orion, jehož plavidlo měly pohánět právě atomové detonace. Loď Orion měla být schopná jak meziplanetárního letu pomocí "prdění" atomových bomb, tak zřejmě i stejného startu ze Země. Samozřejmě za cenu ztráty kosmodromu.

Orion spoléhal na to, že v jádru je v poměru k váze ukryto mnohonásobně více energie než v reakci chemické. Teoreticky navržené plavidlo by tak bylo doslova opakem toho, jak vypadají dodnes kosmické nosiče a lodě. Nešlo by o křehký stroj podobný letounům, namísto toho by musel mít fortelnou váhu a konstrukci, takže by se blížil námořním plavidlům. Jeho konstruktéři si byli jistí, že v případě dostatku financí by mohli do deseti let vyslat klidně sto lidí k Marsu.

Orion však nakonec skončil opět poté, co se přiblížil k válečné sféře. Civilní využití kosmu totiž nakonec dostala pod palec výhradně NASA – a Orion byl program vojenského letectva. Jeho designéři proto nakonec navrhli "bitevní loď Orion" jako variaci staršího nápadu. Poté, co však nedlouho po karibské krizi koncept kosmického křižníku ježícího se atomovkami představili prezidentu Kennedymu, nenašli u něj valné pochopení. Odborníci, například zesnulý spisovatel Arthur C. Clarke, se však prakticky dodnes shodují v tom, že pokud bychom z nějakého důvodu rychle potřebovali do kosmu dostat tisíce či desetitisíce tun materiálu, koncept Orionu by byl stále naší nejlepší šancí na realizaci takové vize. Faktem je, že jejich vysoce spekulativní scénáře typu nutnosti postavit mezihvězdnou archu v případě zániku sluneční soustavy anebo vybudování lodě pro boj s mimozemskou invazí nejspíše neguje strach z radiace.

Možná, že kdybychom z podobných důvodů chtěli budovat druhý panamský průplav anebo těžit zemní plyn, nápady Spilhause či Plowshare by měly také o něco více váhy. Do té doby se však zdá, že lepší bude prozatím zůstat u poněkud přízemnějších řešení.

Text: Ladislav Loukota