Bohužel: Vědci si myslí, že lidstvo je možná ve vesmíru skutečně samo

Poslední dekády se i ve vědeckém světě stalo dobrým zvykem mluvit o existenci mimozemského života jako o skoro jistém faktu.

Vesmír je ostatně příliš veliký, než abychom v něm byli sami! A existence stovek pozorovaných exoplanet, tudíž hypoteticky miliard obyvatelských světů jenom v naší galaxii, této tezi dává za pravdu. Stále více se však ozývají i odpůrci tohoto názoru, a skutečností zůstává, že viditelné důkazy jim zjevně hrají do karet.

Nešťastná Drakeova rovnice

Vesmír je starý skoro 14 miliard let, Země něco málo přes třetinu této doby, pokročilý život však méně než 500 milionů let. Lidstvo se přitom z chýší až na Měsíc dostalo jenom za šest tisíc let. Z našeho příkladu se tedy zdá, že šance života dosáhnout letů do vesmíru se do stáří kosmu vejde mnohokrát. Oblíbená teze "jeskynní lidé nebo andělé" tvrdí, že potkáme-li někdy mimozemskou civilizaci, půjde buď o primitivy, nebo naopak o nekonečně pokročilé bytosti – šance na objevení sobě rovných je vzhledem ke stáří kosmu velmi malá.

Pokud však skutečně vznikly jiné civilizace dávno před námi, třeba i jenom o "pouhou" půlmiliardu let, kde všechny jsou? Právě to v 60. letech napadlo dvojici astrofyzika Franka Drakea a fyzika Enrica Fermiho. Drake tehdy postuloval svou "Drakeovu rovnici" jako konstrukt, z něhož vyplynulo, že i ty nejpesimističtější scénáře vývoje života by znamenaly vznik obrovského množství civilizací. Fermi se ale poté zeptal, kde tedy všechny jsou?

Řada polovičatých odpovědí

Mnohem pokročilejší civilizace by totiž měla mít kapacity na stavbu superkonstrukcí, jako je Dysonova sféra, gigantická koule o poloměru vzdálenosti Země od Slunce, a jí podobných, kterých by si astronomové museli všimnout. Taktéž by teoreticky měly mít kapacitu k mezihvězdným letům, i kdyby jen k vyslání miriád sond. Celý viditelný vesmír by měl být posetý koloniemi a jinými důkazy jejich existence – potažmo možná střetů s jim podobnými. Nic z toho ale nepozorujeme. Absence jakýkoliv důkazů je vlastně ještě děsivější než šance na sledování Hvězdných válek na noční obloze.

Na Fermiho paradox existuje celá řada možných vysvětlení, každé je však děsivější než to druhé. Podle jednoho je vesmír plný cizích ras, Země je však uměle udržována v nevědomí jakési kosmické ZOO. Další tvrdí, že žijeme ve virtuální realitě, která prostě s mimozemšťany jako součástí simulace nepočítala. A podle jiné zase cosi mladé civilizace likviduje – buď jde o vědomou činnost mimozemských bytostí likvidujících budoucí konkurenci, nebo naopak projev sebedestruktivních tendencí mladých civilizací (atomová válka, změna klimatu, vzpoura robotů).

Co když jsme prostě první?

Pak je tu ale ještě jedno daleko jednodušší řešení – co když jsme prostě sami? Lidstvo může dost dobře být první nebo v kosmickém měřítku jednou z prvních civilizací. Čím to, že nás nikdo během předešlých 13,9 miliard let nepřekonal? Odpověď se možná ukrývá v postupném vývoji vesmíru.

K existenci vyspělého života, a zvláště i technologické civilizace, je třeba pěti klíčových prvků zvaných SPOC (síra, fosfor, kyslík, vodík, uhlík). Tyto těžké elementy však v dostatečném počtu vznikly relativně nedávno chemickými reakcemi uvnitř dnes již mrtvých hvězd. Najdeme je i v našich tělech – jak se často říká, my sami jsme vytvořeni z hmoty hvězd. Po jejich syntéze navíc nějakou dobu trvalo, než se prvky zformovaly na objektech, jako jsou planety. Evolučně proto vesmír samotný vznik života podporuje pouze po menší část své historie, starší planety jednoduše neměly dostatečné kapacity ke vzniku života.

Galaktická zóna života

Další argument pro naši jedinečnost spočívá ve výtryscích záření gama z detonací supernov, srážek neutronových hvězd a podobných epických událostí. Tyto gamma-ray bursts (GRBs) jsou schopné anihilovat vyšší život až ve vzdálenosti 10 tisíc světelných let od epicentra. Naše galaxie má přitom na šířku jenom 100 tisíc světelných let. Planeta jako Země je GRB zasažena v průměru jednou za několik miliard let (v minulosti už jsme zřejmě jeden zásah schytali), vše ale závisí na její pozici. Mladší galaxie se totiž zřejmě vyznačovaly mnohem častějším výskytem GRB než starší, bohatší na kovy. Taktéž pozice planety uvnitř galaxie je klíčová – světy blíže jádru se vystavují častějšímu riziku GRB.

Započítáme-li, že nestačí samotný vznik jednobuněčného života, ale i jeho pokročilost závislá na stabilních podmínkách, a planety uvnitř systémů dvojhvězd, které tvoří polovinu známých hvězd, tak můžeme rovněž vyloučit, vychází nám překvapivě snadné řešení Fermiho paradoxu – lidstvo může dost dobře být jednou z prvních pokročilejších civilizací minimálně ve svém koutu vesmíru. Ačkoliv se tím celé debatování nad povahou mimozemšťanů na první pohled vrací o dekády nazpět, namísto důkazu naší výjimečnosti je třeba to brát spíše jako pobídnutí k odpovědnosti – byla by přece škoda, kdybychom skončili jako tolik možných civilizací před námi.

Ladislav Loukota