Vlčí doupě – místo, kde měl zemřít Adolf Hitler

Dokonale utajené místo, které neměl nikdo rád

Administrativa Adolfa Hitlera naplánovala stavbu celkem dvaceti tzv. „vůdcových hlavních stanů“ (Führerhauptquartier – FHQ), kde se vůdce scházel se svými nejbližšími spolupracovníky. Během války jich bylo dokončeno celkem čtrnáct. Mezi nejznámější patří např. tzv. Orlí hnízdo v Berchtesgardenu nebo třeba Führerbunker v Berlíně, kde Adolf Hitler spáchal v dubnu 1945 sebevraždu.

Místo pro stavbu Vlčího doupěte bylo vybráno s velkou pečlivostí. Na začátku druhé světové války patřilo toto území k Východnímu Prusku a bylo na hony vzdálené všem válečným frontám a zároveň dost daleko od nejbližšího spojeneckého letiště. Nemohly sem tak doletět spojenecké bombardéry. Zároveň se Gierłoż nacházel v bezprostřední blízkosti hranic se SSSR, které byly stanoveny po rozdělení Polska v roce 1939.

Stavba byla zahájena v prosinci roku 1940. „Dělníci byli vyměňováni v týdenních nebo maximálně měsíčních cyklech“, popisuje naše průvodkyně paní Danuta a dodává, „díky dostatečně krátkým směnám žádný z dělníků nevěděl, co vlastně staví.“ Vlčí doupě a jeho okolí bylo rozděleno do tří bezpečnostních zón, které obklopovaly záseky a minová pole. Dodnes se nedoporučuje chodit mimo značené cesty, protože stále hrozí výbuch nezničené válečné munice. Pro třetí nejvzdálenější zónu byly typické bunkry a opevnění, jež měly chránit přístup k vůdcově stanu. Ve druhé zóně se nacházely velitelské štáby a velký dvojitý protiletadlový kryt.

V nejpřísněji střežené první zóně stály bunkry a domy, které využíval Hitler a jeho nejbližší spolupracovníci. „Nikdo kromě Hitlera nechtěl v bunkrech trvale bydlet,“ popisuje paní Danuta a pokračuje, „díky blízkým jezerům a všudypřítomným mokřadům, je zde neustále nepříjemné vlhko a spousta komárů. Většina velitelů a spolupracovníků měla vedle svého bunkru nebo v blízkém okolí postavený dům a do areálu přicházela pouze na porady.“ Hitlerův bunkr, podobně jako většina ostatních, měl mohutné stěny a velmi silné stropy, jejichž mocnost se blížila neuvěřitelným osmi metrům.

Ve všech zónách na rozloze dobrých 800 hektarů bychom v té době našli celkem 200 různých objektů. V blízkém okolí se navíc nacházela i dvě letiště. Do dnešních dob se zachovalo pouze jedno a slouží sportovním letcům. Vůdcův stan měl navíc vlastní elektrárnu, dálnopisnou a telegrafickou ústřednu, vodovod, teplárnu a železniční nádraží. Vlastní budovy se pod maskováním nacházely v hustém lesním porostu.

Sám Hitler zde strávil více než 800 dní od června 1941, kdy byla operací Barbarossa zahájena invaze do Sovětského svazu, do listopadu 1944, kdy byl nucen s ohledem na postup Rudé armády odejít zpět do Berlína.

Prohlídková trasa vede po značené široké cestě ponurým vlhkým lesem. Pohled na zničené budovy a bunkry stále vyvolává stísněné pocity a nespočet otázek, z nichž většina začíná slovem „proč“. Do druhé zóny se navíc nelze dostat pěšky a je nutné využít nabízených služeb jízdy historickými vojenskými vozy.

Nepovedený atentát, který měl vše změnit

Stojíme před nevelkou pamětní deskou ve tvaru otevřené knihy a za zády máme poněkud omšelou informační tabuli. Paní Danuta začíná popisovat okolnosti a události, které vedly k nepovedenému atentátu na Adolfa Hitlera: „Porada 20. července roku 1944 se měla původně konat ve vůdcově bunkru, ale protože bylo krásné slunečné počasí, byla přesunuta do domu, který stál na místě těchto ruin. A to byl pravděpodobně jeden z hlavních důvodů, proč se dlouho plánovaná akce nepovedla a Hitler byl jen lehce zraněn. Dalším důvodem neúspěchu byla slabá nálož v poslední chvíli přesunutá pod masivní dubový stůl.“

Smutným hrdinou celého atentátu se stal Hitlerův dlouholetý spolupracovník a člen nejvyššího vedení armády plukovník Claus Schenk von Stauffenberg. Nicméně základna německého protinacistického odboje, jak se později ukázalo, byla mnohem širší. Plán likvidace Hitlera a nejvyššího vedení armády kromě Stauffenberga aktivně připravovali ještě například Arthur Nebe, Ludwig Beck, Erich Höpner, Hans Speidel a Hellmuth Stieff.

Sled dalších událostí je kupodivu dobře zdokumentován. Ráno 20. července 1944 odstartovalo z letiště v Randsdorfu kurýrní letadlo. Na jeho palubě cestovali plukovník Stauffenberg a jeho pobočník nadporučík Werner von Haeften. Vezli s sebou aktovku s dvěma kilogramy plastické trhaviny. Když autem přijeli do Vlčího doupěte, požádal Stauffenberg majora Freyenda, zda by si mohl někde vyměnit propocenou košili. Major Freyend mu poskytl místnost ve vlastním domě. Až do tohoto okamžiku probíhalo vše podle plánu. Při aktivaci bomby však byli vyrušeni a dokončili přípravu pouze jednoho ze dvou balíčků přivezené trhaviny. Vlastní porada začala nečekaně v jiném objektu. Stauffenberg položil tašku s trhavinou asi 1 m od Hitlera. Když se blížil čas plánovaného výbuchu, omluvil se Stauffenberg z jednání a pod záminkou nutného telefonátu opustil místnost. V ten okamžik došlo údajně k další neočekávané události. Jeden z účastníků měl pocit, že taška stojící vedle Hitlera překáží a posunul ji pod masivní dubový stůl. Stauffenberg mezi tím nasedl do auta a společně s von Haeftenem bez problémů opustili areál. Bezprostředně po výbuchu měl u brány službu konající dozorce údajně prohlásit: „To je v pořádku, to jen nějaké zvíře šláplo na minu.“

I když Stauffenberg neměl možnost se přesvědčit, zda jeho mise byla úspěšná, přesto v Berlíně oznámil, že je Adolf Hitler je mrtev a vydal rozkaz k zahájení operace Valkýra, která měla znamenat státní převrat a odebrání moci nacistům. Hitler však přežil je s lehkým zraněním ruky. Při atentátu zemřeli čtyři lidé a dalších sedm včetně Hitlera bylo zraněno. Operace Valkýra byla rychle odsouzena k zániku a moc v Německu se vrátila do rukou nacistů.

Po zprávě, že Hitler žije, spáchal na frontě 21. července sebevraždu generál Henning von Tresckow. V hrubých rysech byl s průběhem akce seznámen i polní maršál Erwin Rommel. Když vyšlo najevo, že o chystaném záměru odstranit vůdce věděl, dostal na vybranou. První možností řešení, které přicházelo v úvahu, byla sebevražda kyanidovou kapslí s tím, že veřejnost bude informována o tom, že podlehl střelnému zranění ze dne 17. července 1944. Jeho rodina bude v tomto případě ušetřena následného pronásledování. Druhou možností byla poprava. Aby ušetřil rodinu, zvolil sebevraždu.

„Těžko spekulovat, co by se stalo a jaký by byl sled dalších událostí v posledním roce války. Co myslíte?“ pokládá paní Danuta na závěr prohlídky otázku k přemýšlení. „Myslíte, že by v případě úspěchu opravdu válka skončila o rok dřív?“

Text a foto: David Hainall