Současnost stíhacího letounu F-35: První bojové nasazení a zavádění do výzbroje

O novém víceúčelovém letounu F-35 se donedávna psalo a hovořilo především v souvislosti s jeho slabými místy a prodražováním celého programu. V posledních letech se ovšem dostává do dalších letectev světa, a Izrael už dokonce potvrdil jeho první bojové nasazení. Zároveň s tím postupně probíhá vývoj tohoto letounu 5. generace.

Když do hry vstoupí Izrael

V druhé polovině letošního května potvrdil velitel izraelského letectva Amikam Norkin první bojové nasazení F-35, když zveřejnil snímky těchto letounů nad libanonským hlavním městem Bejrútem. Koncem dubna pak izraelský premiér přednesl projev na téma, jak Írán lhal o svém jaderném programu. Není tedy divu, že se i vzhledem k historickým zkušenostem objevily dohady nad možným nasazením nejnovějších letounů právě při případném izraelském úderu na íránská jaderná zařízení.

Izrael na Írán sice dodnes neudeřil a o dalším působením F-35 nad Blízkým východem toho s jistotou moc nevíme, ale ukázala se jiná věc. A to že o tomto letounu 5. generace se najednou nemluvilo jako o zbytečném, předraženém či technicky problematickém. Naopak i jindy kritická média jej začala v této souvislosti označovat za moderní s důrazem na jeho stealth vlastnosti, jež se ostatně tak hodí pro úderné mise nad nepřátelským územím pod ochranou protiletadlové obrany.

V plánu zatím dvě izraelské letky

Izrael známý početní i kvalitativní silou svého letectva objednal prozatím celkem 50 strojů F-35, které budou provozovány ve dvou letkách. V současné době má mít k dispozici minimálně 12 z nich, přičemž 9 z nich má mít již operativní status.

Dlouhou dobu se mělo za to, že Izrael brzy doobjedná ještě dalších 25 strojů pro třetí letku, což ale doposud nestalo. Na místo toho se zdá, že letectvo obdrží novou letku stíhacích F-15I, které jsou ceněné pro svou schopnost dálkových úderných misí proti důležitým pozemním cílům. To však stále ještě neznamená, že Izraelci ať už v krátkodobém, nebo střednědobém horizontu nerozšíří počty svých F-35 i kvůli tomu, že na „západním“ trhu nejsou k prodeji žádné jiné letouny 5. generace využívající v takové míře stealth technologie.

Jak už je obvyklé, izraelské letouny obsahují celou řadu modifikací, kvůli čemuž nesou i vlastní označení F-35I. Oproti standardním F-35 se mají lišit především integrací izraelských systémů včetně zbraní. Krom toho pro ně vyvíjí izraelské společnost IAI konformní palivové nádrže.

Vůbec první evropským uživatelem je Itálie, kde už v roce 2013 započala jejich výroba, respektive montáž. Dosud Italové provozují 9 letounů s tím, že do konce roku 2019 jich má být dodáno dalších 19. Zda nakonec budou pokračovat až do pořízení plánovaných šesti desítek letounů plus třiceti ve variantě F-35B, prozatím není známo. V nedávné době se totiž nechala slyšet ministryně obrany, že nechává přezkoumat dokonce i již schválený kontrakt.

Dalším evropským provozovatelem F-35 je od konce minulého roku také Norsko. To plánuje pořízení celkem 45 (podle jiných zdrojů až 52) letounů F-35, jež mají nahradit 46 zastarávajících letounů F-16A. Oproti ostatním F-35 jsou ty norské vybaveny brzdicím padákem kvůli kluzkým a mokrým drahám. S něčím podobným se ostatně počítalo i u letounů CF-35 pro Kanadu, jejichž pořízení dosud není schváleno.

Také Dánsko má v úmyslu nahradit své letouny F-16 novějšími F-35 v počtu 27 strojů. Nákup byl schválen až v lednu 2016, ale podle očekávání. První letouny pro zaškolení mají být dodány už v roce 2021 a o rok později se počítá s jejich zařazením do dánského letectva, kde se stanou vzhledem k jeho velikosti hlavním a zároveň jediným typem nadzvukového stíhacího letounu.

Třetím státem na evropském kontinentě, který s F-35 plánuje nahradit F-16, je Nizozemí, v jehož případě půjde o podstatné snížení počtu provozovaných stíhacích letounů. Na místo 61 strojů F-16AB totiž plánuje zakoupit celkem jen 35 letounů F-35. Na druhou stranu si je třeba uvědomit, že F-16 Nizozemsko nakoupilo ještě v době studené války, čemuž ostatně odpovídalo i jejich množství.

O poznání méně pozitivní situace panuje v Turecku. To objednalo závazně na 50 letounů, s nimiž hodlá doplnit a nikoliv tedy nahradit 245 letounů F-16C/D a stále necelých pět desítek letounů F-4E. Celá věc má ale ještě háček kvůli zhoršeným vztahem mezi Tureckem a Spojenými státy, jejichž senátoři prozatím zablokovali prodej. Turečtí piloti mají přesto podstoupit výcvik ve Spojených státech, ale k dodání prvních letounů ke konci letošního roku zřejmě nedojde a je otázkou, jestli v budoucnu vůbec dojde.

Největším zákazníkem Velká Británie a Austrálie

Dosud největší objednávku na F-35A, tedy variantu s klasickým vzletem a přistáním, uskutečnila Austrálie. Ta plánuje pro své letectvo pořídit 66 letounů, jež nahradí už letité F/A-18 Hornet. Stále není vyloučeno dokoupení dalších 28 letounů. Přesto ani zde nemá F-35 na růžích ustláno a bývalý velitel australského letectva měl v minulosti dokonce lobovat proti nim a zároveň vyjadřoval podporu obnovení výroby letounu F-22A Raptor, jehož ovšem Spojené státy nikdy nevydaly k exportu ani nejbližším spojencům.

Naopak největším zahraničním provozovatelem varianty F-35B s krátkým vzletem a přistáním se má stát Velká Británie, která zároveň jako jeden z hlavních účastníků programu plánuje pořízení celkem 138 letounů. Při započítání Eurofighter Typhoon tedy budou Britové provozovat na zhruba tři stovky nadzvukových stíhacích letounů. Část z F-35B přitom bude sloužit na dvojici britských letadlových lodí – HMS Queen Elizabeth a rozestavěné HMS Prince of Wales, jež vstoupí do služby v roce 2020.

Nejen kvůli britským F-35 zároveň výrobce pracuje na zavedení celého spektra neamerických zbraňových systémů, které má být v budoucnu snadné rozšiřovat především softwarovou aktualizací. RAF tak může počítat s podporou střel vzduch–země Brimstone, střel s plochou dráhou letu Storm Shadow či střel vzduch–vzduch krátkého dosahu AIM-132 ASRAAM, jež jsou ve výzbroji i evropského letounu Typhoon. Stejně jako další evropští provozovatelé pak bude moci využívat i střel vzduch–vzduch dlouhého dosahu MBDA Meteor s náporovým pohonem.

Oproti tomu střelu JSM vyvíjí norská společnost Kongsberg Defence & Aerospace především pro F-35, byť jí budou moci nést i jiné stíhací letouny. Hlavním impulsem jejího vývoje je fakt, že řada dalších protilodních střel se prostě nevejde do interní pumovnice a musela by být nesená na externích závěsnících, což by sebou přineslo zvýšení radarového odrazu. Střela JSM (Joint Strike Missile) vychází z protilodní střely NSM (Naval Strike Missile) a krom námořních cílů bude moci zasahovat i cíle pozemní a to na vzdálenost zhruba od 160 do 500 km podle profilu letu.

Všechny americké stíhačky nenahradí

Přes opravdu širokou víceúčelovost nakonec F-35 v nejbližší budoucnosti nenahradí v amerických ozbrojených složkách všechny letouny, u nichž se s tím počítalo. V případě letectva je zřejmé, že bude ještě nějakou dobu sloužit po boku F-16, ale také F-15, u kterého se dokonce uvažuje o výrobě modernizované varianty označované jako F-15X.

Stíhací letoun F-22A Raptor určený k vybojování vzdušné nadvlády bude vzhledem ke svým kvalitám ve výzbroji tak dlouh, jak to bude možné. A ani v jeho případě není vyloučeno obnovení výroby poté, co Lockheed nabízí Japonsku vývoj jakéhosi hybridu – draku z Raptora a elektroniky a zbraňových systémů z F-35. Otázkou sice je, zda by se na takový letoun neuplatňoval zákaz na vývoz Raptora. Na druhou stranu není vyloučená změna politiky a kupci by se zcela jistě našli. Krom Japonska se v souvislosti s hybridem hovoří o Izraeli, Jižní Koreji, Saúdské Arábii a občas i o Austrálii a Indii. Z hlediska regionu východní Asie tedy o těch státech, které pořizují F-35.

V případě amerického námořnictva zaujme varianta F-35C místo po boku F/A-18 Super Hornetu, jenž se stále vyrábí. Zároveň oba tyto typy bude doplňovat několik bezpilotních letounů včetně bezpilotního vzdušného tankeru. Oproti tomu u námořní pěchoty bude varianta F-35B s krátkým vzletem a přistáním poněkud jistější, protože žádný jiný srovnatelný letoun se nevyrábí ani není ve vývoji.

Nevýkonný letoun?

Tak trochu neoprávněná kritika směřuje na výkony letounu, které alespoň dle známých parametrů motoru a vyjádření pilotů rozhodně nejsou tak špatné. Málokdy se zmiňuje, že F-35 je poháněn ze všech jednomotorových stíhacích letounů z hlediska tahu nejvýkonnějším motorem Pratt & Whitney F135. Ten poskytuje tah 125 kN bez, nebo dokonce až 191 kN s přídavným spalováním a to jeho vývoj ještě není u konce. Jen pro porovnání: každý z dvojice motorů F-15 dokáže vyprodukovat tah kolem 65 kN bez a 106 kN s přídavným spalováním.

Přesto bývá uváděna maximální rychlost jen kolem M = 1,6, což je méně než u ostatních motorově slabších jednomotorových stíhacích letounů. Zůstává tak otázkou, co všechno za tím stojí. V každém případě i takových rychlostí dosahují ostatní letouny jen málokdy – při menším množství paliva (nižší hmotnosti) a s minimem nesené výzbroje (nižší hmotnost, menší aerodynamický odpor). A F-35 má interní zbraňové šachty i objemné interní palivové nádrže, takže nemusí nést na svých externích závěsnících pod křídly nic, co by zvyšovalo odpor. Reálně tak klidně může dosahovat srovnatelných nebo i vyšších cestovních rychlostí, než je tomu u letounů 4,5 generace.

Zároveň nesmíme zapomínat, že hlavním benefitem F-35 jsou jeho stealth vlastnosti a různé systémy, které krom jiného zajišťují výborný situační přehled. Všechny důležité informace získané ať už vlastním letounem, nebo jiným letounem v síti totiž pilot dostává přímo do helmy. Ta mu navíc umožňuje vidět ve všech úhlech kolem letounu i „skrz“ konstrukci.

Zatím bez konkurence

Ať jsou ale názory na F-35 různé, jedno zůstává jasné – že nemá a v nejbližší době nebudeme mít na trhu srovnatelnou konkurenci, zejména co se týká Spojených států a jejich spojenců ať už v rámci NATO, nebo mimo něj. Ostatní američtí i evropští letečtí výrobci mají ve svém portfoliu jen letouny 4,5 generace.

O poznání rozdílná situace panuje v Číně, která do výzbroje svého letectva zavádí dvoumotorový letoun Chengdu J-20 řazený už do 5. generace, ačkoliv minimálně z hlediska aplikace stealth technologií zřejmě nesnese nejpřísnější srovnání a velké nejasnosti panují i ohledně systémů zajišťujících povědomí pilota. Oproti tomu se druhým letounem 5. generace známým pod označením Shenyang J-31 se počítá prozatím spíše pro export.

Nakonec bychom neměli zapomenout na ruský letoun PAK FA alias Suchoj T-50, který představuje zase první ruský letoun 5. generace. Jeho vývoj ovšem provázejí spíše finanční problémy a po odstoupení indické strany z projektu není ani jasné, v jakých počtech se dostane do samotného ruského letectva. Ať už ale celá věc dopadne jakkoliv, Spojené státy a řada nejenom evropských států už ve výzbroji bude mít v nemalých počtech zařazeny F-35. Ty navíc budou ať už na základě konkrétních požadavků, či sesbíraných dat postupně modernizovány.

Text: Michal Polák