Nejdrsnější vojáci světa: Medik, který jednou rukou léčil a druhou zabíjel

Bojový medik Zdroj: Wikimedia Commons

Povolání bojového medika je jedním z nejpodivnějších vůbec: je to sice voják, ale místo aby zabíjel, tak životy zachraňuje.

Přesně s tímto záměrem vstoupil do americké armády osmnáctiletý Robert Bush. Jenže boje s Japonci byly natolik drsné, že na své sny musel brzy zapomenout. Většinu bojů o Okinawu strávil ukrytý před přesnou palbou japonských sniperů – a když měl možnost, pokoušel se alespoň občas ulehčit umírajícím.

Při bitvě o jeden z důležitých strategických cílů se však mladý medik dostal i s celou svou jednotkou do přímé nepřátelské palby. Stalo se to 2. května 1945. Všude kolem něj padali zranění a umírající kamarádi – ale Bush se zachoval ukázkově: snažil se zachraňovat je, jak jen to šlo. Jeden z jeho zraněných spolubojovníků byl postřelen tak vážně, že mu Bush musel poskytnout krevní transfuzi. A to přímo uprostřed silného protiútoku japonské pěchoty.

Medik s pistolí

Bush se však stovek japonských vojáků, kteří k němu běželi s nasazenými bajonety, nezalekl. Klidně pokračoval v práci. Levou rukou nadále poskytoval transfuzi, zatímco pravačkou tasil pistoli a začal po japonských vojácích pálit.

Pokud existuje nějaká lepší metafora, která by lépe zachycovala absurdnost války, přiznáváme se, že ji neznáme. Ale voják, který jednou rukou život zachraňuje a tou druhou ho bere, je pro nás symbolem moderních válek téměř dokonale. Ale zpět na Okinawu…

Ani poté, co mu došla munice, Bush neuprchl. Když vystřílel zásobník a současně dokončil transfuzi, zůstal u svého pacienta a chránil ho před japonskými vojáky vlastním tělem. A to i v okmažiku, kdy těsně u něj explodoval granát. Ve svých pamětech to později popsal takto:

„Dostali mě. První granát mě zasáhl do oka. Když jsem se pokoušel přikrýt si ho rukou, vybuchl kousek ode mě druhý – a střepiny mě trefily do druhého oka. A do ramene. Během několika sekund po mě Japonci hodili tři granáty a všechny mě zasáhly.“

Bushe však ani rameno na kusy a poloviční slepota nezastavily. Vzal si od svého velícího důstojníka karabinu a pokračoval v palbě na Japonce – přitom pořád tělem kryl zraněného pacienta. Podle poměrně střízlivých odhadů poté, co ho skoro roztrhaly exploze tří granátů, dokázal zastřelit nejméně šest japonských vojáků. Vydržel tam do té doby, dokud se na místo nedostaly americké posily; pak ještě doprovodil spolubojovníka osobně na marodku a teprve tam sám zkolaboval…

Oko mu už sice nikdo nevrátil, zasloužil si svým hrdinstvím však alespoň medaili Kongresu...