Malý čínský bitevník se hlásí o slovo. Okopírovaný je jen zčásti

Ještě i dnes podstatnou část leteckých sil komunistické Číny tvoří stroje, které mají své kořeny v zahraničí. Čínský průmysl už od poloviny minulého století vyráběl licenční i načerno okopírované verze sovětských a později i západních typů. V posledních letech se ale plně soustředí na domácí vývoj, i když se často musí spoléhat na zahraniční pomoc nebo alespoň na dodávky cizích komponentů, především motorů. Je ale zvláštní, že ani Sovětský svaz ani žádný západní stát nikdy Číně neprodal bitevní vrtulníky ani nedovolil jejich licenční výrobu. Čína tak neměla šanci postavit nějakou nelegální kopii těchto specializovaných strojů.

Malý a velký bitevník

Technologická úroveň čínského průmyslu dosáhla dostatečné úrovně pro vývoj bitevních vrtulníků až 90. letech minulého století. Ovšem hlavním důvodem pro stavbu vlastních bitevních vrtulníků byly pro Čínu neúspěšné snahy získat americké stroje AH-1 Cobra na konci 80. let. Sovětský svaz i později Rusko vehementně odmítaly prodat vrtulníky této kategorie a naděje na získání amerických AH-1 ukončil masakr na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 a následné ochladnutí americko-čínských vztahů.

Dnes mají čínské ozbrojené síly k dispozici hned dva typy bitevních strojů, a to těžší vrtulník Z-10 (známý také jako WZ-10) a lehčí Z-19 (WZ-19). U začátku vývoje Z-10 stála vedle čínských výzkumných institucí i ruská konstrukční kancelář Kamov, to se psal rok 1995, a později se na stavbě vrtulníku podílely i západní společnosti. Nicméně konstrukční práce a zkoušky prototypů provázely dosti zásadní problémy a celý proces se zpožďoval. Navíc první Z-10 byly vybaveny motory Pratt & Whitney, na které americká a kanadská vláda po čase uvalila embargo. Prototyp Z-10 se dostal poprvé do vzduchu až v roce 2003 a sériová výroba se alespoň v malém rozjela teprve v roce 2010.

Už žádné problémy – sázka na francouzskou jistotu

Problémy Z-10 vedly čínskou vládu k rozhodnutí, že vznikne druhý domácí typ bitevního vrtulníku, ovšem u něj měla být co nejvíce eliminována jakákoliv rizika technického i politického rázu. Tak se zrodil projekt stroje známého dnes jako Z-19. V roce 2004 čínská armáda upřesnila zadání a požadovala, aby Z-19 byl lehký průzkumný, pozorovací a bitevní stroj s jednodušší konstrukcí a menšími rozměry. Vlastně mělo jít o obdobu vrtulníků OH-58D Kiowa Warrior, které u americké armády plní roli očí a uší bitevních AH-64D Longbow Apache. OH-58D jsou lehce vyzbrojené stroje vybavené množstvím pozorovacích a detekčních zařízení, pomocí nichž rekognoskují bojiště a vyhledávají cíle pro „apače“. Obdobně byl Z-19 čínskou generalitou nadefinován jako lehčí doplněk těžšího a většího Z-10. Svým pojetím a koncepcí se však více podobá japonskému vrtulníku Kawasaki OH-1 než zmiňovanému OH-58D,

Právě kvůli eliminaci jakýchkoliv technických problémů čínští konstruktéři zvolili jako základ pro Z-10 již vyráběný univerzální vrtulník Z-9. Ten ovšem není nic jiného než čínská licenční varianta francouzského Eurocopteru AS365 Dauphin. Střední i zadní část trupu a ocasní plochy Z-19 jsou totožné s Dauphinem, konstruktéři k tomuto základu přidali zcela novou příď s pilotními kabinami. Není to ale nijak ojedinělý postup, například známý bitevní vrtulník AH-1 Cobra podobně sdílí celé konstrukční celky se slavným UH-1. Poněkud netradičně ale u Z-19 pilot sedí vpředu a operátor zbraňových a průzkumných systémů vzadu. Z Dauphinu pocházejí i motory, rotor a jeho pohonný systém stejně jako ocasní vyrovnávací fenestron.

Fotogalerie

Malý, čínský a nebezpečný: vrtulník Z-19E

17. ledna 2017

Průzkumník i bitevník bez kanonu

První prototyp Z-19 se poprvé dostal do vzduchu v roce 2010, a to za naprostého utajení. Na veřejnosti se vrtulník ukázal až o dva roky později na Airshow China 2012. Sériovou výrobu dostal na starosti státní podnik HAIG Harbin a do dnešní doby bylo údajně vyrobeno několik desítek Z-19, které už jsou zařazeny do jednotek čínského letectva. Bezproblémový vývoj i náběh sériové produkce je dán tím, že veškeré součásti včetně motorů jsou vyráběny v Číně, proto nehrozí žádné sankce a embarga. Čína dokonce v roce 2015 představila na veletrhu v Tianjinu exportní verzi Z-19E, která má velké ambice uplatnit se na světových trzích, a to díky pokročilému vybavení, výzbroji ale hlavně lákavé ceně, neporovnatelné s ruskými a západními protějšky.

Z-19 je lehký taktický, průzkumný a útočný vrtulník schopný operovat ve dne i v noci a za každého počasí. Je schopen provádět průzkum, vyhledávat cíle pro další vrtulníky či bojová letadla, ale také zajišťovat palebnou podporu pozemním silám, ničit obrněná vozidla a tanky, živou sílu nebo vrtulníky a pomalu letící cíle. Kokpity jsou vybaveny digitální avionikou a zobrazovacími displeji, část vybavení a zaměřovacích systémů pochází z většího bitevního Z-10. Nechybí senzorová hlava pod přídí s infračervenými snímači, TV kamerami, laserovým značkovačem a dálkoměrem, piloti mají k dispozici přilbové zobrazovací a zaměřovací jednotky, stroj je tedy plně uzpůsoben pro moderní digitální bojiště. Pohonné jednotky jsou francouzského původu Turboméca Arriel 1C1, které se však v Číně vyrábějí pod označením WZ-8C. Motory mají výkon 522 kW každý a vrtulník s nimi dokáže vyvinout rychlost až 280 km/h, což není na bitevní stroj zrovna závratné číslo.

Protože jde o průzkumně-útočný stroj, chybí mu pohyblivý kanon, který je jinak u bitevních vrtulníků běžný. Podobně jsou však koncipovány i už zmiňovaný OH-58D nebo OH-1. Z-19 však má malá křídla se zbraňovými závěsníky s celkem čtyřmi pylony. Na nich může nést až osm řízených protitankových střel, ale také protiletecké střely krátkého dosahu s tepelným naváděním, dále několik druhů raketnic pro neřízené rakety a pouzdra s těžkými kulomety ráže 12,7 mm nebo kanony ráže 23 mm či dokonce bomby.

Text: DP

Ještě i dnes podstatnou část leteckých sil komunistické Číny tvoří stroje, které mají své kořeny v zahraničí. Čínský průmysl už od poloviny minulého století vyráběl licenční i načerno okopírované verze sovětských a později i západních typů. V posledních letech se ale plně soustředí na domácí vývoj, i když se často musí spoléhat na zahraniční pomoc nebo alespoň na dodávky cizích komponentů, především motorů. Je ale zvláštní, že ani Sovětský svaz ani žádný západní stát nikdy Číně neprodal bitevní vrtulníky ani nedovolil jejich licenční výrobu. Čína tak neměla šanci postavit nějakou nelegální kopii těchto specializovaných strojů.