Zoufalí Afghánci házejí batolata přes ostnatý drát vojákům. Reportérka popsala hrůzy z Kábulu

Na první pohled byste do reportérky CNN Clarissy Ward možná neřekli, že zvládne bez mrknutí oka rýt do po zuby ozbrojeného vojáka Talibánu ohledně ženských práv, zdání ale klame. Je jednou z nejzkušenějších válečných dopisovatelek v branži. Za svou práci získala několik cen a byla jedním z prvních novinářů vůbec, kdo přinášel zpravodajství z Tálibánem ovládaných oblastí Afghánistánu. Teď se po třech dlouhých, nebezpečných a chaotických týdnech vrátila zpět do Evropy. Důvodem bylo naprosté vyčerpání, neboť novináři v oblasti pracovali naplno. Je navíc matkou dvou malých dětí a situace v Kábulu v posledních dnech si proto vybrala daň i na ní.

Pláč a vina

Mezi checkpointy Tálibánu a betonovými zábranami omotanými ostnatým drátem, které střeží vojáci a za nimiž leží momentálně jediná úniková cesta ze země v podobě místního letiště, se ve dne v noci mačkají tisíce lidí. Včetně plačících děti, u nichž rodiče doufají, že se je povede dostat do bezpečí. Evakuace je v těchto dnech závod s časem, Tálibánci totiž odmítli lhůtu prodloužit do září a mezi prchajícími jsou již nyní dvě desítky obětí.

„Byl to jeden z nejintenzivnějších momentů, co jsem kdy natáčela,“ uvedla Ward v rozhovoru pro CNN po svém odletu zpět do Evropy. „Lidé se mě vždycky ptají, co je na téhle práci nejtěžší a mají za to, že řeknu, že se bojím o život. Ale není to tak. Nejhorší na té práci je pocit viny. Protože já můžu odejít. Můžu nasednout na letadlo a odjet domů, vyspat se, najíst se, obejmout svou rodinu – a proč? Protože já mám malý modrý pas a tihle lidé ho nemají…“

Vojáci budou potřebovat pomoc psychologa

To, co viděla na kábulském letišti, je naprosto srdcervoucí pro každého člověka, natož pro rodiče. „Ten den na letišti, když jsme odlétali a 14 hodin čekali na spalujícím slunci, sledovali jsme ženy, jak se snaží najít nějaké soukromí a nakojit děti; ovívaly miminka kusy krabic, slyšeli a viděli jsme rodiče, kteří své děti házejí vojákům přes ostnatý drát…“ líčí Ward v rozhovoru.

Stejné scény popisují i vojáci; jeden z britských velitelů se novinářům svěřil, že ačkoli jeho muži vědí, že nemají žádnou jinou možnost, než barikádu strážit, protože se situace vymykala kontrole, budou se s tím, co viděli, potýkat do konce života. „Bylo to strašlivé,“ vylíčil reportérům. „Mám strach o své lidi, zajišťuji jim psychologickou pomoc, všichni jsme včera večer plakali.“ Přesto musejí dál odvádět svou práci, kontrolovat doklady a víza a vyděšené rodiny mnohdy poslat zpět za ostnatý drát.

Tálibánci chtějí, aby je svět vnímal jako politicky vyspělé

Jaké jsou vlastně vyhlídky těch, kteří se z Afghánistánu už nedostanou? Ward tvrdí, že po dvou letech reportování z Tálibánem dobytých oblastí získala praxi v tom, jak s radikály mluvit a nakonec měla i menší strach. „Chtěli být vnímáni jako pragmatičtí a politicky vyspělí, jako ochránci práv novinářů a dalších,“ tvrdí.

Pravou tvář ale Tálibánci ukázali téměř okamžitě, ať už popravami zajatých vojáků, anebo tím, jak okamžitě zaklekli na místní ženy, které už zase smějí ven jen v doprovodu mužů z rodiny a zahalené; většina z nich si navíc vůbec nemyslí, že radikálové dodrží své sliby, roky práce tak pro mnohé přijdou vniveč, protože jim nedovolí dokončit vzdělání.

Tohle všechno si Clarissa Ward samozřejmě uvědomuje a podle jejích slov to jen zesiluje onen pocit viny, o kterém mluví. V závěru svého interview ale uvedla, že jí nezbývá, než se s tím pokusit nějak vyrovnat, aby mohla pokračovat ve své práci.