Hvězdné války na obzoru: protiraketová obrana činí mílové kroky

Zatímco u nás je pojem protiraketového deštníku stále spojený s dekádu starými neúspěšnými námluvami kolem radaru v Brdech, svět činí velké kroky vstříc efektivnější protiraketové obraně.

Na obzoru jsou přitom antirakety disponující schopností ničit více cílů najednou. Kapacity jaderných zbraní umístěných na mezikontinentálních střelách tak vojenským plánovačům stále více přestávají dostačovat.

Jedna raketa pro více cílů

Skutečné "hvězdné války" neměly na konci května podobu vesmírných rytířů a pašeráků, nýbrž střetnutí mezikontinentální balistické rakety vypálené z atolu Kwajalein. Tato byla úspěšně uprostřed letu zničena protistřelou vypálenou z kosmodromu Vangenberg. Útok simuloval scénář vypálení rakety Severní Koreou, protistřela však stále měla veskrze pokusný charakter – protiraketová obrana pro ničení nepřátelských raket ve vesmíru je totiž stále ve fázi prototypů.

Zní to jako povídání vysoce teoretického charakteru, protiraketová obrana však již byla vystavena ostrému testu. Stalo se tak loni v říjnu, kdy americký torpédoborec USS Mason na svou obranu vystřelil dvě střely SM-2, jednu raketu ESSM a návnadu Nulka. Tyto ochránily dvojici plavidel před dvěma relativně sofistikovanými křižujícími střelami vypálenými jemenským povstalci.

Ačkoliv použité obranné systémy nemířily na balistické střely a ani nejsou nejnovější – SM-2 pochází ještě z dob studené války a může sestřelovat i letadla, či dokonce útočit na nepřátelské lodě – šlo o vůbec první použití obranného valu amerických lodí proti skutečnému útoku. Právě námořnictvo s překopanými střelami SM-2 a SM-3 přitom tvoří páteř amerického systému protibalistické obrany USA před terminální fází nepřátelského balistického útoku. Dle plánů by nyní mělo přes 20 lodí disponovat schopností sestřelovat jaderné hlavice ve fázi jejich sestupu.

Na protiraketovém programu Spojených států se podílí Rumunsko a Japonsko a vzhledem k absenci jiných národních programů raketové obrany je americký štít momentálně také jedinou funkční částí dlouho slibovaného štítu NATO. Pro osamocený útok dnešního rázu jako potenciální možnost vypálení salvy Severní Koreou by námořní štít skrze vylepšený zaměřovací systém Aegis měl dostačovat. Jenže závody ve zbrojení nikdy nespí a sestřelovat jaderné hlavice pár minut před dopadem není zrovna uklidňující defenzivní přístup. Proti sestřelování balistických střel v prostřední fázi letu, tedy ještě ve vesmíru, proto existuje takzvaný interceptor, jaký byl vyzkoušen i v květnu.

Hvězdné války na obzoru

Momentálně jsou interceptory umístěny jenom na americké raketové základně na Aljašce, několik desítek aktivní zdejších střel však nemá dobrou pověst. Obecně mají interceptory pro cíle středního doletu úspěšnost jenom kolem 50 %. Ještě horší je, že jejich možným cílem jsou toliko mezikontinentální balistické střely jako z roku 1960, kterou vyvíjí KLDR. Od 80. let je ovšem většina nových jaderných střel vybavena více autonomními hlavicemi – jediná ruská raketa R-36/SS-18 disponuje 10 hlavicemi, mezi nimiž mohou být i návnady. Aktivní arzenál asi 40 amerických interceptorů by tak byl v polovině letu s to eliminovat obsah zhruba dvou podobných ruských střel, počítáme-li šanci 50:50 na sestřelení. To věru není mnoho.

Odhaduje se přitom, že na vícehlavicové střely (tzv. MIRV) chce přejít i Severní Korea. Americká agentura pro raketovou obranu proto zahájila vývoj interceptoru schopného ničit více objektů najednou (tzv. Multi-Object Kill Vehicle, MOKV). Má se zřejmě jednat o jakýsi invertovaný MIRV – namísto více hlavic letících na jedné raketě vstříc Zemi půjde o více menších hlavic vynášených jednou větší raketou vstříc obloze.

Program MOKV má do pěti let přijít s prototypem, nasazen by pak mohl být k roku 2025. Pokud se tak stane, po dekády stagnující vývoj jaderných střel konečně najde efektivní obranu. Vzhledem k tomu, že právě hrozba jaderného armageddonu byla hlavním důvodem, proč zřejmě doposud nedošlo na třetí světovou válku, je otázkou, co nastane poté.

Vojenští plánovači v Rusku mají západní protiraketový deštník tradičně v nelibosti, a argumentují rovněž narušením rovnováhy – vzdor skutečnosti, že i Moskva je chráněná deštníkem pro sestřelování sestupujících hlavic. MOKV však určitě nebude mít stoprocentní úspěšnost, kolem roku 2030 by navíc již měly být v provozu atmosférické hypersonické zbraně (vyvíjené USA, Ruskem i Čínou) s potenciálním dosahem do vesmíru, a dost možná i obranné lasery a railguny, které s dynamikou jaderného odstrašování zamíchají na každý pád.

Tak či onak se zdá, že hvězdné války konečně docházejí naplnění – Hana Sola a jiné romantické válečné hrdiny byste v nich však hledali marně.

Text:: Ladislav Loukota