Co kdyby se Hitler zaměřil na Afriku namísto na Stalina?

Černé zlato

Co kdyby byla žízeň po ropě ukojena mimo rizikovou bitvu o Stalingrad? Co kdyby namísto zaměření na rozsáhlou východní frontu třetí říše přesunula více vojáků, tanků, letadel a lodí do Středomoří, vstříc Africe a Blízkému východu? Mohlo se nacistům podařit porazit britské síly v severní Africe, dobýt ropná ložiska v Arábii a získat tak zdroje, které by posunuly jazýček vah na jejich stranu?

V modelovém dokonalém scénáři možná ano. Není tajemstvím, že situace v severní Africe byla několikrát nakloněná nacistickým vojskům. Symbolem měnící se situace byly třeba boje o Tobruk, jichž se účastnili i Čechoslováci na spojenecké straně. Rommelova vojska Afrika Korps by jistě mohla být silnější, kdyby je posílily divize jinak určené pro operaci Barbarossa. Rommel sám několikrát zvrátil britský postup, pokud by se mu podařilo dobýt Egypt, Suez a Palestinu do konce roku 1942 (kdy do Afriky dorazily americké síly), mohl snad mít našlápnuto i na to vydat se vstříc Bagdádu!

Prakticky okamžitě po dodání špetky reality se však v tomto „dokonalém“ scénáři objevuje celá řada trhlin typicky související s logistikou. Velikost a síla Afrika Korps nebyla limitována jenom příliš velkým rozpětím nacistických armád po celé Evropě. Limitovalo ji i zásobování. Britská přítomnost ve Středomoří byla v průběhu války poměrně silná, a to omezovalo i možnosti zásobování německých vojsk na černém kontinentě.

Výraznější tažení pozemních sil v Africe by tak bylo de facto podmíněno i silnějším námořním tažením a vyšachováním Královského námořnictva ze Středozemního moře. A k tomu by bylo třeba dobýt i Brity držený Gibraltar na jedné straně a Suez na straně druhé. Znamenalo by to i přesunout podstatnou část německých námořních sil z Atlantiku. A to by zase pomohlo Londýnu a posléze i Washingtonu.

Istambulská spojka

Výraznější snaha o dobytí Afriky by tedy nakonec mohla být podnikem, který by spolkl podstatně více sil, než se na první pohled zdá. Alternativní cestu by mohl nabízet postup skrze Turecko. Ten by do jisté míry řešil námořní problémy, nahradil by je však problémy novými. Dobývat Turecko je notoricky komplikované. Nelze pochybovat o tom, že vojska třetí říše by takového úkolu byla schopna. Bylo by navíc možné využít zásobování po zemi, které by řešilo úskalí africké fronty. Z východního Turecka by to pak bylo na Blízký východ co by kamenem dohodil. Postup nacistických armád po jižní straně Sovětského svazu by ale zcela jistě neušel pozornosti Sovětů. Hitler by si navíc v dalším tažení Blízkým východem dozajista užíval podporu části muslimské populace – nacistická posedlost Židy i nechuť místních bojovat za Brity by mu hrála do karet.

Turecká cesta by navíc byla ohrožena v případě náhlého vypuknutí války se Sověty. Předpokládá se, že i pokud by Hitler nezaútočil na Stalina, dříve či později by to byli Sověti, kdo naopak provede invazi do území okupovaných nacistickými vojsky. Ve scénáři, kdy tažení Tureckem a Blízkým východem váže velkou část německých sil, by mohli Sověti relativně snadno přes Balkán odříznout několik německých armád.

Obecně platí, že Hitler neměl mnoho snazších cest, než na jaké došlo v reálu. Pokud by mohl ignorovat Sovětský svaz na východě, snad by dobývání Blízkého východu mělo smysl. Tak markantního ignorování reality však nebyl schopný ani vůdce třetí říše. Snaha eliminovat Sověty tak hrála roli jak kvůli vyšachování geopolitického konkurenta, tak i kvůli ropě.

Malý zdroj

V neposlední řadě navíc transport ropy z Blízkého východu komplikuje i samotný tehdejší stav tamní produkce ropy. Na rapidní nárůst těžby na Blízkém východě totiž došlo až v poválečných letech. Místní produkce mohla sice být navýšena. To by ale trvalo dlouho. Bylo by navíc třeba postavit několikatisícikilometrové ropovody vedoucí do Evropy. To vše v situaci, kdy by takové tažení ohrožovali Sověti ze severu a Britové s Američany z jihu. Popřípadě i místní partyzáni.

Nebylo by tedy pro Hitlera výhodnější, kdyby Afriku zcela ignoroval? Rommelovy síly by jistě byly užitečnější na východní frontě. Afrika Korps se však v místě svého působiště neocitl pro nic za nic. Nacisté posílili africkou expedici zejména kvůli chatrnému stavu italského tažení. V případě, že by je Němci nezachránili, Italové by prohráli Afriku podstatně dříve. Došlo by tak dříve i na spojenecké vylodění v Itálii a na riziko kolapsu třetí říše spojeneckým postupem „měkkým podbřiškem“ z jihu.

Jako obvykle tak alternativní spekulování nad jinou podobou druhé světové války selhává na tom, že Hitler vedl příliš mnoho tažení a měl příliš málo spojenců. Snad kdyby dlouho před válkou lépe zajistil podporu Španělů či na svou stranu dostal Turky, mohlo mít tažení Středomořím jiný průběh. Snad kdyby si Italové vedli lépe, nebylo by třeba Rommela v roli jejich zachránce. Snad kdyby Kriegsmarine byla silnější, mohlo by se podařit i lépe zásobovat větší vojska.

K tomu, aby však nacisté uvažovali tak dlouho dopředu a budovali lepší vztahy, by nesměli mít ve svém vrchním veliteli fanatika, který strategicky a dlouhodobě plánovat neuměl.