Hiró Onoda: Voják, který bojoval ve druhé světové válce až do roku 1974

Poručík japonské císařské armády byl v roce 1944 vyslán na malý ostrov Lubang v západní části Filipín, kde měl za úkol špehovat nepřátelské americké jednotky. Spojenecké síly přišly na ostrov Lubang o dva měsíce později s obrovskou armádou, která drtivou většinu Japonců zabila nebo zajala. Onoda a trojice spolubojovníků však Američanům unikla.

Přemlouvání, letáky, noviny… nic nepomohlo

V nepřístupné džungli přežívali Japonci díky potravě z džungle nebo od místních farmářů, kterým úrodu jednoduše ukradli. O půl roku později Američané shodili bomby na Hirošimu a Nagasaki, po čemž se Japonsko vzdalo a skončila i krvavá válka. Východní Asie ovšem byla stále plná většího počtu japonských vojáků, kteří se o kapitulaci nedozvěděli – neměli jak. Americká armáda se rozhodla problém vyřešit a jednotlivé ostrovy zásobovala letáky oznamujícími konec války. I k Onodovi a jeho pobočníkům se některé dostaly, vždy je ale spálili, protože je považovali za holý výmysl. Císař by se přece nikdy nevzdal. Čtveřice vojáků zkrátka odmítla uvěřit, že druhá světová válka opravdu skončila.

Onoda a jeho oddaní muži tak pokračovali v partyzánském boji. Svět se o existenci tohoto titěrného oddílu dozvěděl až v roce 1950, kdy se jeden z členů od party odtrhl a vrátil se do Japonska. V témže roce byla skupinka oslabena o dalšího muže, který podlehl střelnému poranění. Po dlouhých letech marného hledání byla zbylá dvojice nakonec prohlášena za mrtvé.

Zvrat nastal až v roce 1972, kdy se tito přeživší střetli s filipínskými jednotkami. Během přestřelky padl i poslední Onodův pobočník, nicméně oddaný japonský poručík smrti opět unikl. Během pobytu Hiró Onoda čelil několika marným pokusům, kterého ho měly za cíl přimět se vzdát. Na ostrov Lubang se vydali pomateného vojáka přesvědčovat jeho rodinní příslušníci, byly mu předkládány japonské noviny, ovšem veškerá snaha byla marná.

Paranoidní voják veškeré pokusy odmítl a považoval je za americkou past. Jeho podezíravost přiživovaly i pravidelné přelety amerických letadel nad danou oblastí, které ovšem neměly s druhou světovou válkou nic společného; letadla se účastnila války ve Vietnamu.

Blázen hledá blázna

Na ostrov Lubang se vypravil i mladý student Norio Suzuki, který se vydal poručíka hledat do nebezpečné džungle. A tak se stalo, že blázen začal hledat blázna, jak se o studentově výpravě mezi lidmi povídalo. Jakmile se Suzuki o Onodovi dozvěděl, začal věřit, že se právě on stane prvním člověkem, který vojáka přesvědčí o konci války. Suzuki Onodu nakonec skutečně našel. Ale ani on ho nepřiměl boj ukončit, nicméně přece jen nalomil jeho skálopevné přesvědčení, že válka stále trvá.

Onodův pobyt ukončil až jeho starý velitel, který v roce 1974 navštívil jeho úkryt v džungli. Poručíka zbavil veškerých vojenských povinností, čemuž oddaný voják uvěřil a konečně kapituloval. Odevzdal svoji dokonale provozuschopnou pušku včetně zachovalého meče a uniformy. „Splnit své rozkazy,“ odpověděl hrdě Hiró Onoda na tiskové konferenci novinářům, kteří chtěli vědět, nad čím posledních 30 let vlastně přemýšlel.

Pro některé hrdina, pro jiné vrah a blázen

Zatímco byl lidem v rodném Japonsku Hiró Onoda označován za hrdinu, na Filipínách byl obviněn z několika vražd. Dočkal se ale omilostnění ze strany tehdejšího prezidenta Filipín Ferdinanda Marcose. Po několika letech Japonsko opustil a na nějakou dobu se usadil v Brazílii, kde si zřídil ranč s dobytkem. „Japonská filozofie a myšlení se po druhé světové válce dramaticky změnily, tak jsem se odstěhoval do Brazílie,“ řekl kdysi pro BBC vysloužilý poručík.

Do rodného Japonska se ale nakonec přece jenom vrátil a v roce 1984 založil vlastní organizaci, která školila mladé Japonce v dovednostech přežití. Onoda tak využíval své těžce nabyté zkušenosti z ostrova Lubang. O svých útrapách napsal dokonce knihu, která byla vydána i v České republice pod titulem Moje třicetiletá válka. Hiró Onoda zemřel v Japonsku v roce 2014, kdy podlehl srdeční zástavě. Bylo mu 91 let.

Příběh poručíka poraženého Japonska je ikonickým důkazem, jak byli tito vojáci oddaní svému vůdci. Ačkoli byl Onoda pouze jedním z několika případů japonských vojáků, kteří zůstali zakopáni na svých původních pozicích i po skončení strašlivé války, je délkou svého pobytu jasným rekordmanem. Je nicméně k zamyšlení, do jaké míry Onodu jeho paranoidní chování ovlivňovalo.