Zjistěte vše, co Gladiátor na starověkém Římu vykreslil nesprávně

Oscarový snímek Gladiátor, v němž oscarový režisér Ridley Scott vypráví příběh generála Maxima (hraného oscarovým Russellem Crowem) stojícího proti šílenému císaři Commodovi (hraného oscarovým Joaquiem Phoenixem) je považován za jeden z nejlepší popkornových historických snímků moderní historie. Především pro jeho nesporné filmové kvality ho Prima COOL odvysílá v neděli od 20:00.

Jak už to však u historických velkofilmů chodí, Gladiátor svým divákům populárním přednesem skutečného období zastírá dojem skutečného průběhu vlády. Přitom platí, že mnohé z nich mohly akční atmosféru filmu jenom posílit.

Míchanice postav

S nepřesnostmi můžeme začít již od hlavních postav – a tím největším prohřeškem je už skutečnost, že postava Russella Crowa, generál a gladiátor Maximus Decimus Meridius, nikdy neexistovala. Jeho charakter do sebe absorboval elementy Spartaka (gladiátor), Cincinnata (původem farmář, který zachránil Řím před invazí a dobrovolně se poté vzdal úřadu) a generála Marca Noniua Macrinuse (přátel Marka Aurelia a účastníkl romanizace germánských oblastí).

Nejvíce se však Maximus podobá skutečné postavě Narcissuse, znělo tak ostatně jméno Crowovy postavy v první verzi scénáře Gladiátora. Narcissus je totiž historickým vrahem Commoda a původně byl i jeho osobním trenérem a snad rovněž spolubojovníkem – namísto v gladiátorské aréně jej však uškrtil v jeho vaně, Commodus byl tou dobou navíc už otráven. Hybnou silou více konspirátorů k činu měl být strach z chytaných vražd svých blízkých, ke kterým se Commodus údajně chystal. Řím se ovšem po Commodově smrti nikdy nestal novou republikou, jak implikuje závěr snímku. Kreativní rozhodnutí scénáristů, jež přesunulo vraždu z lázní do arény, je však ve filmu jménem „Gladiátor“ poměrně pochopitelnou změnou.

O něco menším prohřeškem je hlavní záporák Commodus, syn císaře Marka Aurelia, jehož krátce po počátku filmu uškrtí. Dle historických análů Commodus nejenže skutečně existoval, ale se svým otcem měl dokonce i poměrně harmonický vztah – Marcus Aurelius byl však o něco mladší než ve filmu a zemřel v průběhu morové epidemie ve Vindoboně (konspirační teorie mluví i o otravě). Commodus sám byl přitom profesionálním bojovníkem s uctihodnými 620 vítězstvími v osobním boji, několikrát se vyskytl i v gladiátorské aréně (a Římu to přišlo odpudivé). Byl fascinován zápasy a jednou v aréně popravil celou „zoo“ různých zvířat včetně lvů a žirafy, měl však daleko k bestiálnímu šílenci – dle svědků byl spíše naivním prosťáčkem, loutkou lidí kolem sebe, posedlou fyzickou vytrvalostí. Jeho antihrdinská smrt ve vaně navíc přišla 12 let po smrti Marka Aurealia.

Jinými slovy, kdyby se film skutečně rámcově držel jeho historické předlohy, finální zápas by mnohem více připomínal nekonečný souboj nadřazeného Commoda proti Maximovi a nikoliv císaře, který musí svého oponenta před bojem probodnout, a nakonec stejně prohraje. Motiv nerovného boje tak byl snadno zachován, dokonce mnohem brutálněji než ve finále.

Nesprávné zobrazení

Řada konkrétních detailů pak zkresluje už tak nahlodané vykreslení starověké éry. Mnohdy jsou odlišnosti užity jednoduše s účelem zobrazit Commoda v horším světle – například když se mluví o tom, že Marcus Aurelius zakázal gladiátorské zápasy, nebo když je řečeno, že Řím byl založen jako republika. První nepřesnost má v historii částečné kořeny, protože Marcus Aurelius skutečně zakázal zápasy ve městě Antioch, avšak pouze jako trest proti rebelům. Druhá je pak naprostou fikcí, jelikož po první staletí své existence byl Řím královstvím. Právě z tohoto důvodu byli ostatně zástupci republiky tak ostře proti nástupu Cézara, jelikož v něm viděli potenciální náběh na novou krvavou diktaturu jednoho muže, jak jako se již stalo v římské historii během království.

Některé detaily jsou pak čistě ke škodě finálnímu vyznění snímku. Podobně jako u egyptských pyramid totiž platí, že i starověký Řím měl daleko k našemu dnešnímu pojetí jeho vzhledu. Nebyl plný ctnostných bílošedých staveb – většina staveb byla barevně pomalována, a až časem vybledla.

O něco grafičtěji také mohly vypadat souboje a bitvy. Pomineme-li, že klimatická bitva z počátku filmu se do co své důležitosti nestala, snímek zobrazuje Římany především jako neorganizované vojsko ve zbrojích z období 1. století, sporadicky v boji podporované katapulty. Katapulty nebyly v roli taktické podpor armád prakticky nikdy používány, jejich úloha patřila obléhání – o to více nepřátel tedy zbylo pěšákům. Ti se však na konci 2. století odívali poměrně jinak než ve filmu. Používali navíc vysoce organizované formace a ruku v ruce s nimi i vrhací oštěpy. Právě jejich užití, jakýsi ekvivalent starověké minometné baráže, bylo zničující a dodalo Římanům navrch nad "barbary", kteří byli sami o sobě excelentními bojovníky v soubojích jeden na jednoho. Pokud by se ovšem snímek držel reality, Maximus by nemohl hned z kraje projevit své výjimečné schopnosti šermíře.

Namísto nerovného zacházení si doboví gladiátoři navíc užívali status podobného spíše moderních filmovým hvězdám či atletům – často žili v relativním luxusu, nikoliv v podmínkách nejhorších kriminálníků. Gladiátoři rovněž zřídkakdy bojovali na život a na smrt – byli příliš drahou investicí na podobně "průtokovou" životnost. Na smrt docházelo buď náhodou, nebo v případě, že byl individuální gladiátor příliš neschopný v boji. Naopak je třeba Scottovi přiznat, že ukázal i ženské gladiátorky, které svého času skutečně existovaly, ač byly v minoritě.

Pro dobro věci

Ačkoliv tak Scott původně při natáčení deklaroval svou snahu ukázat starověký Řím o něco realističtěji než předešlé velkofilmy, v porovnání s nimi na tom není o mnoho lépe. Jednoduchým vysvětlen tohoto je však fakt, že spíše než historická fakta využil Scott řadu mýtů, které o starověku kolují a byly šířeny (především katolickou církví) po celá staletí ve snaze vykreslit starověk čistě v negativním světle. Byť Scott dále šíří nepřesnosti, které Řím vykreslují tak trochu jako dekadentní peklo na Zemi, někteří z historiků filmu přesto přiznávají značný úspěch v obnovení zájmu o antiku. Historička Kathleen Coleman, která působila jako konzultantka scénáře, tak například vzdor vykreslení historie ocenila způsob, jakým Scott vykreslit město jako enormní, bující metropoli.

Ať už tak preferujete skutečnosti či fikci, rozhodně platí za bernou minci, že Gladiátor uchovává starověkou éru dodnes v paměti. Rozhodnete-li se přepnout na COOL, užijte si jeho perspektivy v našem nedělním vysílání.

Ladislav Loukota