Zapomenuté dějiny: Norové se po II. světové válce snažili zlikvidovat všechny německé děti
Poválečná zvěrstva 2. druhé světové, ať už se jednalo o vyhnání nacistů nebo trestání kolaborantů, jsou poměrně dobře zdokumentována. Jsou ale temné stránky, jež zůstaly ve stínu. Mezi ně patří i šikana norských dětí narozených německým otců. Kdo šikanoval? No přece Norové...
Válka není jen umírání, fronta a přímé válečné střety, ale i civilní život v okupovaných oblastech a dokonce i milostné vztahy mezi okupanty a okupovanými. A následky v podobě dětí.
Dnes bychom asi milostný poměr mezi německým vojákem či úředníkem a ženou z obsazeného území asi nenazvali kolaborací, ale ve zjitřené době na konci války byly pohledy výrazně vyhrocenější. V Dánsku se narodilo nejméně 5 579 dětí, jejichž otec byl prokazatelně Němec. Je jisté, že ve skutečnosti jich bylo mnohem více, jen se jejich matkám podařilo otcovu příslušnost k Říši utajit. „Předpokládá se, že v Nizozemsku se počet dětí, které se narodily německým otcům, pohybuje někde mezi 16 000 – 50 000. V Norsku, které mělo oproti Nizozemsku jen třetinu obyvatel, se takovýchto dětí narodilo 8 000 – 12 000,“ píše Keith Lowe v knize Zdivočelý kontinent.
Je jasné, že tyto děti rozhodně neměly na růžích ustláno. „Všechny toto německé děti jednou vyrostou a vytvoří v rámci norského národa rozsáhlou menšinu bastardů. Svým původem jsou předem odsouzeny zaujmout bojovný postoj. Nemají národ, nemají otce, mají jen nenávist a ta je jejich jediným dědictvím. Nedokáží se stát Nory. Jejich otcové byli Němci, jejich matky byly Němky svým smýšlením. Umožnit jim, aby zůstaly v této zemi je totéž jako legalizovat výchovu páté kolony. Vždy budou v čistě norské populaci způsobovat podráždění a neklid. Jak pro Norsko, tak pro děti samotné bude nejlepší, když nadále budou žít tam, kam přirozeně patří,“ napsal 19. května 1945 norský deník Lufotposten a jasně tím naznačil, kam by měly být děti deportovány. Do válkou rozvráceného Německa.
Úředníci pro likvidaci norských dětí
Norové dokonce založili zvláštní komisi (Komise pro válečné děti) jež měla rozhodnout o osudu dětí, jejichž jediným, leč nesmazatelným hříchem byla národnost otců. Komise rozhodla v intencích chytré horákyně. Na jednu stranu doporučila vládě, aby se rozběhla kampaň s cílem začlenění dětí v jednotlivých norských obcích, na druhou stranu doporučovala, aby v případě, že je Norové nebudou ochotni přijmout na svém území, byly matkám odebrány a poslány buď do jiných částí Norska, kde společenský tlak vůči nim nebude tak silný, a nebo byla provedena jejich deportace do zahraničí.
Byť komise přímo nenabádala k okamžité násilné deportaci, k jaké došlo v případě sudetských Němců u nás, předsedkyně zmiňované komise, Inge Debes, měla nabídnout 9 000 dětí australské imigrační delegaci. Eva Simonsen ve svém materiálu Into the open – or hidden away? The construction of war children as a social category in post-war Norway and Germany zcela jasně říká, že řešení této ožehavé otázky se pro některé politiky stalo otázkou jejich politické budoucnosti. Nešlo tedy ani tak o zájem dětí, ale o to zalíbit se voličstvu a udržet se na výši popularity, která je, jak známo, výtahem k moci.
Důsledky dodnes
Norsko je, jak ukazuje nedávná kauza dětí odebraných české matce, v oblasti ochrany dětských práv poměrně radikální. Zatímco dnes se Úřadu pro ochranu dětí (Barnevernet) přezkoumává anonymní udání a má právo děti v podstatě okamžitě odebrat, v roce 1945 byla naopak snaha se jich zbavit. Podle K. Loweho mimo jiné i z důvodů obav, že by potomci narozeni norským matkám, ale zplozeni německým otcem, mohly být duševně méněcenné.
Tento bizarní argument vycházel z představy, že norská žena, jež měla sex s Němcem „musela být pravděpodobně slabomyslná. A každý Němec, který stál o takto duševně zaostalou partnerku, musel být sám také slabomyslný. Na základě tohoto důkazu kruhem se dospělo k nevyhnutelnému závěru, že jejich děti budou mít téměř jistě stejné vady.“ Tuto teorii hájil zejména norský psychiatr Ørnulv Ødegård (12. 4. 1901 – 23. 2. 1983). Na základě vzorku několika desítek pacientů „určil“, že až 4 000 z 9 000 dětí mohou trpět některou z duševních chorob či duševní retardací. Na tento jeho výzkum se následně odvolávali někteří členové komise. Dnes už jen stěží zjistíme, zdali skutečně věřili lékařské kapacitě, nebo zavětřili vítr, který by jim mohl poponést výše jejich osobní ambice a kariéry. Důsledkem ale bylo, že tisíce dětí skončily v ústavech a sirotčincích.
Příběh Tove Lailové ukazuje, jak velkou nenávist měli někteří Norové vůči dětem, které byly rasově či převýchovou „ušpiněné“. Tove byla norské matce odebrána jako šestiletá a skončila v čistě německé rodině. Když se po konci války vrátila, mluvila pouze německy. S tím si pomocí fyzického i psychického týrání rodiče „snadno“ poradili a během pouhých tří měsíců, řečeno slovy Keitha Loweho, „z ní němčinu vymlátili. Nešťastné děvče strávilo zbytek svého dětství s rodiči, kteří ji nazývali německou sviní“. Co takový přístup nakonec přinesl? Výzkum z roku 2001 ukázal, že takto ostrakizované děti, včetně těch, které sice v ústavu neskončily, ale o jejich otci se mlčelo, měly v průměru vyšší úmrtnost, nižší vzdělání i horší zdravotní stav, než zbytek stejně staré, tradičně norské, dětské populace.
O současném norském vztahu k dětem si můžeme myslel leccos, ostatně ani u nás to děti německých otců neměly zrovna jednoduché, ale k zavírání do ústavů pro duševně narušené či jejich deportování jsme se nedopracovali. K praxi „uklizení“ zdravých lidí do blázinců se propracovala až komunistická věrchuška v dobách vlády jedné strany.
Text Topi Pigula