Začalo to dětskou trojkolkou. Vynález, který změnil svět

I když je kolo jedním z největších vynálezů lidstva, přinášelo při cestování po dlouhý čas hlavně utrpení. Dřevěné nebo kovové obruče kol totiž rozhodně nejsou ideální pro tlumení nerovností na cestách.

Možná by se dnešní dopravní prostředky pohybovaly na jiném principu a asi by k přesunům z místa na místo nepoužívaly kola, kdyby nespatřil světlo světa jiný vynález – pneumatika. Jestliže dřevěná kola vydržela u různých povozů a kočárů mnohá staletí, zrychlené době, jež přišla s průmyslovou revolucí v 19. století, by už nestačila. Loukotě s dřevěnými nebo kovovými obručemi by se jednoduše pro rychlejší pohyb nedaly použít, protože by z pasažérů vytřásly duši. Byly tedy dvě možnosti, buď vymyslet „měkké“ silnice, nebo „měkká“ kola. Zvítězila druhá cesta a koláře nahradili výrobci pneumatik.

Zničil několik řemesel

Vše začalo u jízdních bicyklů, tříkolek a jim podobných vehiklů. Ty přišly na scénu v průběhu 19. století, ovšem disponovaly stejnými koly jako povozy a kočáry té doby. Sice se na nich po polovině století objevily pryžové obruče, ovšem o pohodlné jízdě se ani tak nedalo mluvit. Tomu, že dnes lidé cestují v pohodlných autech a bicyklům neříkají kostitřasy, můžeme poděkovat Johnu Boydu Dunlopovi a jeho synovi. Je tomu už 125 let, co si nechal tento skotský veterinář patentovat pneumatiku se vzduchovou výplní. Narodil se v únoru 1840 a vystudoval veterinu na Edinburghské univerzitě. V době, kdy přišel na svůj vynález, který jej proslavil, žil v irském Belfastu, kde měl svou lékařskou praxi.

Cesta k první prakticky použitelné pneumatice začala u Dunlopova syna. Ten koncem roku 1887 onemocněl a dostal těžkou rýmu. Lékař doporučil poněkud netradiční kúru – ježdění na jízdním kole. A tak Dunlopův syn zápasil se svou šlapací tříkolkou, která měla tehdy běžné pryžové plné obruče. Jezdit na něčem takovém znamenalo řádně si protřepat kosti i vnitřnosti. Pohyb byl pro chlapce sice blahodárný, ale Dunlop trpěl, když sledoval syna drandícího na tříkolovém kostitřasu po dvoře jeho domu.

Začalo to trojkolkou...

Začal přemýšlet, jak synovu tříkolku vylepšit, aby byla jízda na ní příjemnější a pohodlnější. Obruče z tvrdé pryže svou funkci neplnily, a tak Dunlopa napadlo použít vzduchem nahuštěnou dutou gumovou trubici, kterou by na kola připevnil. Na zkoušku použil dřevěný disk, na jehož obvodu byla ona trubice naplněná vzduchem a vše zabalil do tenkého plátu gumy, který sestavu držel pohromadě. Jednoho dne začátkem roku 1888 pak odmontoval kovová kola ze synovy tříkolky a zkusil je kutálet přes dvůr svého domu. Pak vzal onen dřevěný disk a udělal s tím to samé. Železná kola se daleko nedostala, ale dřevěný disk opatřený na obvodu trubicí naplněnou vzduchem přeskotačil celý dvůr a ještě se odrazil od vrat.

Dunlop tak na zadní kola synovy tříkolky nasadil první prakticky použitelné pneumatiky a začal experimentovat s jejich podobou. Když byl s výsledky zkoušek spokojený, přišel se svým vynálezem 7. prosince 1888 na patentový úřad a zaregistroval jej. Domluvil se i s majitelem místní malé firmičky Edlin & Co. a začal pneumatiky pro bicykly, kola a různé tříkolky prodávat prvním zájemcům. Byl mezi nimi i v Belfastu a okolí dobře známý cyklistický závodník Willie Hume. Ten při závodech v roce 1889 jako první použil Dunlopův výtvor, vyhrál, a pak už následovalo jedno vítězství za druhým v Irsku i Anglii. Byla to dobrá reklama a zdálo se, že Dunlop je díky svému patentu na nejlepší cestě pohádkově zbohatnout.

Ukradený vynález?

Jenže tehdy ještě netušil, že vzduchem naplněnou pneumatikou nevytvořil jako první. S velmi podobnou myšlenkou totiž přišel jiný Skot jménem Robert William Thomson. Ten byl sice v době Dunlopova vynálezu 15 let po smrti, ovšem svou pneumatiku si nechal patentovat už v roce 1846 ve Francii a o rok později i v USA. Thomson nebyl žádný šílený vynálezce, který náhodou kdysi něco objevil a pak upadl v zapomnění. V roce 1849 si nechal patentovat například i plnicí pero a v roce 1867 také parní trakční motor. Jenže když svůj princip pneumatiky naplněné vzduchem vymyslel, nebylo pro něj využití. Jízdní kola ještě neexistovala a pro povozy a kočáry určené pro větší zátěž se pneumatiky nehodily, takže jeho vynález zapadl. To také vysvětluje fakt, že o něm Dunlop nic nevěděl.

Ovšem Thomsonova i Dunlopova vynálezu by nebylo, kdyby v roce 1844 Charles Goodyear nevynalezl proces vulkanizace. Před tím přírodní guma nedokázala držet tvar, v horku se z ní stávala lepivá hmota a při nízkých teplotách pro změnu příliš ztvrdla. Díky Goodyearovi tedy můžeme používat gumové výrobky tak, jak jsme dnes zvyklí, a Thomson měl k dispozici vhodný materiál. Nicméně, stejně jako Thomson, ani Goodyear díky svému objevu nezbohatl, naopak, zemřel jako bankrotář, jeho jméno však stále nese jeden z největších světových výrobců pneumatik na světě. Není jistě bez zajímavosti, že firma nesoucí jméno Johna Dunlopa od roku 2000 patří právě pod Goodyear.

Bez monopolu – ale ne bos

Vraťme se ale k do Belfastu na přelom 80. a 90. let 19. století. V roce 1890 se totiž ukázalo, že prvním tvůrcem pneumatiky je právě zapomenutý Thomson a Dunlop o svůj patent přišel, a tím i o výrobní monopol. Do výroby pneumatik se tak vrhla spousta podnikavců. Nicméně Dunlop své pneumatiky dál vyráběl, ovšem v roce 1896 nakonec výrobu prodal Williamu Du Crosovi, který se do té doby zabýval produkcí papíru.

Dunlop dostal na 1500 akcií firmy, která nadále nesla jeho jméno, a za krátko se odstěhoval do Dublinu, kde stavěl rámy jízdních kol. V hlavním irském městě pak žil až do své smrti v roce 1921 a je tam také pochován. Jeho jméno však můžeme i dnes najít na milionech pneumatik po celém světě, ale také na dalších automobilových součástkách, dokonce i na výrobcích jiného druhu, jako jsou například sportovní potřeby.

DP