Rudolf II. – vypadal jako Werich, anebo jako salát?

Je to paradox – zatímco dnes si i malé dítě pomocí mobilu se zabudovaným fotoaparátem vytvoří desítky portrétů během jedné školní přestávky, u mnohých panovníků, kteří po desítky let vládli našim zemím, se zachovalo jen několik podobizen.

Portrétů vznikalo málo a ještě méně jich přečkalo do dnešní doby. Takže i taková osobnost evropských dějin, jakou byl císař Rudolf II., se nám dochovala pouze na několika málo portrétech – a to ještě doufejme, že se nedíváme na výsledek jakéhosi středověkého Photoshopu, neboť mocní lidé bývali ve všech dobách ješitní a ochotněji platili za takové obrazy, které jim lichotily a ubíraly kilogramy, roky a šediny...

Prvním dochovaným obrazem je portrét od španělského malíře Alfonsa Sáncheze Coella. Vyobrazil čtrnáctiletého Rudolfa v době, kdy pobýval na dvoře svého strýce Filipa II., aby se přiučil tomu, jak to u vysoké šlechty chodí:

Dalším – a po dlouhou dobu nejznámějším – portrétem je pak ten od Rudolfova dvorního malíře. Hans von Aachen jej namaloval jedenáct let před jeho smrtí a všichni filmoví a televizní Rudolfové proto vycházejí právě z této podoby:

Když se kohokoli zeptáte, jak vypadal císař Rudolf II., snad každý má naprosto přesnou představu, která nese jméno Jan Werich. No jistě, slavný a dodnes oblíbený film, slavná dvojrole, plejáda skvělých herců. Ale nás dnes zajímá jen ten Rudolf. Werich byl namaskován tak, že jeho podoba s panovníkem byla poměrně značná. Jen ta drobnější pichlavá očka neodpovídají tomu, co známe z obrazu. Tedy toho, na němž je Rudolf jako starší muž s výraznými kruhy pod očima.

Mladší Rudolfovu podobu lidé příliš neznají. Přitom i další z Rudolfových dvorních malířů, Martino Rota, namaloval císaře říše římské v plné síle:

Před dvěma lety se pak objevil další obraz z tohoto období. Autor zatím nebyl s jistotou určen, i toto dílo ale zobrazuje Rudolfa trochu jinak, než jak ho předvedl Werich:

Portrét středněvěkého Rudolfa také ukazuje, že s pekařem Matějem Kotrbou by si zas tak podobní nebyli. Obličej štíhlejší a protáhlejší, oči výraznější, knír švihácky zakroucený a ne až tak mohutný plnovous, jaký měl Werichův Rudolf. Vypadá to tedy, že když autoři jiných rudolfovských filmů sáhli po štíhleji stavěných hercích, dělali dobře.

Rudolf vedle Rudolfa!

Máte vlastně představu, kolik Rudolfů II. už jsme na plátnech kin a obrazovkách televizorů mohli vidět? Z těch nejznámějších je to kromě Jana Wericha také Martin Růžek (film Pražské noci), Pavel Landovský (Svatby pana Voka), Zdeněk Řehoř (Pan Vok odchází) či Rudolf Hrušínský (Lekár umierajúceho času). Z cizinců pak například francouzský herec Harry Baur v koprodukčním snímku Golem, jehož scénář byl původně komediálním projektem Voskovce a Wericha a který byl bohužel francouzským režisérem nepochopen a z komedie předělán do dramatického díla plného násilí. Ostatně právě proto si později Werich v Císařově pekaři a Pekařově císaři splnil svůj sen o komediálním golemovském filmu.

Na závěr povídání o podobě Rudolfa II. tu máme jednu kuriozitku. Víte, který svůj portrét měl císař nejraději? Asi vás to překvapí, ale oblíbil si tuto stylizaci od Giuseppe Arcimbolda. Rudolf je zde vyveden jako Vertumnus, římský bůh ročních období:

Miroslav "Scalex" Hlavička