Jak chinin změnil svět: Nebýt něj, nemáme levné zboží ani gin

Chinovník pýřitý Zdroj: Wikimedia Commons

Malárie znemožňovala ve své době nejen cestování. Bránila dokonce i dobývání cizích zemí. Všechno změnil jeden hořký lék...

Peru, Lima, rok 1638. Krásná místodržitelova manželka Anna del Chinchón se zmítá v horečkách střídaných záchvaty mrazivé zimnice. Nemoc vysiluje tělo a běžné léky nezabírají. V nouzi nejvyšší svolí don Louis Fernandez de Cabrera Bobadilla y Mendoza k léčbě nevyzkoušenou kůrou z rukou indiánských šamanů. Nic horšího než smrt už nastat nemůže. Jenže hraběnku ukrutně hořký lektvar ze stromové kůry uzdraví...

"Třas je stále prudší a prudší, obličej nabývá popelavé barvy, mimovolné drkotání zubů přechází v nekontrolovatelné, a stále divočejší záškuby končetin. Horečka, která začíná studenou a suchou fází, se dostává do horké fáze. Vzápětí nemoc na chvíli ustoupí a nastává klid podobný nehybnému oku uragánu. Pak začíná pocení. Po třetím horkém a vlhkém stadiu nemoci nastává vyčerpání," popisuje průběh malárie britský novinář a farmář Henry Hobhouse. Proč vlastně odvar zabral nebylo dlouho jasné, nicméně důsledky byly dva. O podivný strom se začala zajímat evropská lékařská věda a strom získal vědecké pojmenování po uzdravené Anně del Chinchón.

Odporné, ale účinné. Nechutná léčba je účinnější než léky za miliony

Lékař hraběnky z Chinchónu, Juan de Vega, se roku 1648 vrátil do Španělska a přivezl sebou zázračnou kůru, která dokázala nemoc ze "špatného vzduchu" léčit. Tehdy ještě nikdo nic netušil o komářích přenašečích, ani o uvnitř jejich těl žijících parazitech, jež horečnaté onemocnění vyvolávají. Doktor de Vega byl nejen učencem, ale měl i podnikavého ducha. Není divu, že začal se vzácným lékem obchodovat.

Lék pro smetánku

Cena odpovídala omezeným zásobám, proto si lék mohli dovolit vskutku jen ti nejmajetnější. Jezuité byli v oblasti jihoamerické domoviny chinovníku usazeni, takže se chopili příležitosti a začali organizovat dovoz kůry do Evropy. Tím ale došlo k bizarní situaci. Jezuity nabízený lék byl protestanty bojkotován. Tato náboženská pře uvnitř křesťanstva přinesla naprosto zbytečné oběti, mezi něž se počítá i anglický panovník Oliver Cromwell. Ačkoli anglický panovník v 17. století malárii podlehl, o dvě století později se v královské botanické zahradě Kew Garden začala rýsovat nejucelenější sbírka tohoto rodu. Právě odtud se šířily do "světa britského impéria" zahradnické i vědecké znalosti.

"Kůra chinovníků, uváděná v lékárnách pod jménem cortex chinae, obsahuje kromě jiných látek několik alkaloidů, z nichž nejdůležitější jest chinin (C20H24N202), který jí dodává hořké chuti a jest příčinou, že se stala vyhlášeným lékem. Již dlouho před objevením Ameriky užívali domorodci jihoameričtí kůry chininové, zovouce ji kina neboli quina (t. j. kůra) proti zimnici. Před Evropany zachovávali však léčivost její dlouho v tajnosti, jsouce prý tomu rádi, že nenávidění, ukrutní Španělé neznali proti zimnici, která často hrozně mezi nimi řádila, nijakého léku," píše František Polívka v knize Užitkové a pamětihodné rostliny z cizích zemí, jež poprvé vyšla roku 1908.

Malárie dokázala zdržet zásadní inženýrské projekty. Jeden příklad za všechny: V roce 1906 bylo z 26 000 lidí pracujících na výstavbě panamského průplavu hospitalizováno s malárií více než 21 000 z nich. Podle Hobhouse je tragickým důsledkem malárie destrukce červených krvinek, přeměna hemoglobinu, zvětšení sleziny a trvalé poškození jater, jež může vést až k rakovinnému bujení. Malárie není jen záležitosti tropů, ostatně samotný název nemoci pocházející z italského "mala aria" tedy špatný vzduch naznačuje, že nemoc byla "doma" i na našem kontinentu. Dokonce i v bývalém Československu. Samotná oblast Itálie má doložen výskyt malárie 2000 let nazpět.

Omylem k názvu

Současné jméno se ve vědeckém světě natrvalo usadilo díky chybě Carla Linného, jenž uvedl ve svém stěžejním díle Genera Plantarum jméno rostliny jako Cinchona. Dva druhy s nejvyšším podílem hořkého léku, chinovník pýřitý (Cinchona pubescens) a chinovník lékařský (Cinchona officinalis) se spolu s novými kultivary nakonec staly rostlinami pěstovanými na plantážích v mnoha tropických zemích světa.

Lidé jsou pruhovaní jako zebry. Pruhy jsou ale (většinou) neviditelné

Britové měli díky svému svět obepínajícímu impériu zkušenosti jak s malárií, tak s chininem. Není divu, že přišli na výborný recept, kterak dostat hořký chinin do těla relativně příjemnou a ještě ke všemu "britskou" cestou. Pít ho s typicky anglickým alkoholem – ginem. Sycená voda s chininem stojí za základem vzniku toniku a gin s tonikem už ani není třeba představovat. Kdo ví, že tenhle populární drink vymysleli Britové v Indii jako prevenci před malárií? Navíc má chinin zajímavou vlastnost – pod UV zářením světélkuje. Nasvětlování toniku je způsob, jak zjistit, zdali se nejedná o pančovaný nápoj obsahující jiné hořké, ale levnější ingredience.

Hlavně ten gin!

Od "zázračného uzdravení" hraběnky Anny del Chinchón po dnešek ušel chinovník v rukou lékařů a chemiků značný kus cesty. Navíc nevypadá, že by byla u konce. Z chinovníků bylo izolováno přes třicet různých alkaloidů, přičemž chinin je pouze jedním z nich. National Center for Biotechnology Information uveřejnil objev nových složek z alkaloidů pocházejících z chinovníku.

Teroristé by mohli na dálku vypnout kardiostimulátor

A vše začalo jednou nemocnou manželkou a lékem od indiánů, jež byli Evropany považováni za méněcenné divochy. I dnes, v době širokého spektra léků, trpí různými druhy malárie přes 200 milionů lidí. Každoroční odhady mrtvých se podle různých zdrojů pohybují ve statisících – více než milion. A očkování je stále v nedohlednu. A tak alespoň že máme gin s tonikem. Na zdraví!