Jak fungují vlčí společenstva? Jinak, než si myslíme

Není vlk jako vlk

Biologové mají snahu popisovat zvířata do nejmenších možných podrobností. Šelmu, kterou známe my jak vlka, dělí do poddruhů, jakýchsi „blíže specifických“ vlků, kteří sice jsou vlky, ale nějakým znakem či faktorem tvoří ještě podrobněji specifikovanou skupinu. Jaroslav Monte Kvasnica, jeden z českých odborníků na vlky a vynikající popularizátor tohoto savce, udává, že na severní polokouli žije kolem 15 000 vlčích jedinců, přičemž zhruba 55 000 jich pobíhá po Kanadě, 85 000 má svůj lovecký okrsek v Eurasii a necelých 10 000 jich žije v USA, přičemž do tohoto počtu jsou započítáni i vlci žijící na Aljašce. Vyskytují se i u nás.

Podle odborníků počty medvědů baribalů (Euarctos americanus) v Severní Americe jsou v rozmezí 500–700 000, což je násobně více než v případě vlků. Naše společnost tíhne k tomu, aby bylo zvíře „uznáno“, až když je „popsáno“, což je v případě vlka extrémně bizarní. Vlka oficiálně popsal Carl Linné roku 1758, což ale ve skutečnosti znamená, že ho jen zařadil do dvoujmenného systému. V češtině je vlk jedním z mála zvířat, pro které používáme jednoslovný název. Latinský název Canis lupus by totiž znamenal pes vlk, což, přiznejme, zní poněkud hloupě. Nicméně tisíce historických záznamů potvrzují, že vlka znali lidé stovky let před tím, že Linné oficiálně uznal jeho existenci.

Vlci žijí od arktických chladných plání až po suché stepi, což v praxi znamená, že se musí přizpůsobit. Proto se stal vlk nejpřizpůsobivější psovitou šelmou. Vlk arabský (poddruh vlka obecného Canis lupus arabs) je výrazně hubenější než jeho blízký příbuzný vlk kanadský (Canis lupus occidentalis). Ten má z důvodů mimikry i výrazně světlejší, až bílou srst. Situace vlka rudohnědého (Canis rufus) došla dokonce tak daleko, že byl některými odborníky ve volné přírodě považován za vyhubeného.

Vlčí biologie

Vlk je od dnes již domestikovaných psů lovec, a zatímco kráva, jelen či zajíc se napasou, vlkovi kořist často uteče. Proto se na jedné straně naučil extrémně šetřit svou energií (dokáže prospat i 20 hodin) a na straně druhé se za nasycením poměrně hodně naběhá. Podle nejrůznějších terénních pozorování uběhne vlk desítky kilometrů denně. Proti nepřízni počasí jsou zejména severské populace vybavené hustým kožichem, přičemž dlouhé krycí chlupy – pesíky – odvádějí vodu, čímž zajišťují sucho pro podsadu, což jsou krátké chlupy udržující teplotní izolaci. Termokamery jak u lidí, tak u vlků odhalily, že největší ztráta tepla je hlavou. Proto si vlci při odpočinku v mrazu schovávají čenich mezi zadní nohy a hustě ochlupený ocas použijí jako přikrývku obličejových částí. Podobné chování určitě znají majitelé severských plemen, jako je například malamut. Po 63denní březosti samice v noře vrhne 4–6 vlčat vážících kolem 450 g, která jsou v podstatě bezmocná.

Jsou slepá, hluchá, a dokonce i proslulá vlčí termoregulace zatím nefunguje. Jako správní savci žijí nejprve z mateřského mléka a až zhruba po dvou týdnech se jim začínají prořezávat první zuby. Masitou potravu začínají požírat zhruba ve stáří jednoho měsíce, nejprve ve vyvržené formě. Do života smečky se začleňují kolem 20. dne života a jejich „dětství“ je plné her, které jsou přípravou na reálný život. Dospělí vlci je netrestají, a ačkoli nejprve se jejich péči věnuje matka či mateřský pár, následně se přidává celá smečka. Bystré jsou i vlčí smysly, kde dominuje zejména sluch rozeznávající kmitočet až 26 kHz. To je „tónina“, o které si my lidé můžeme jen nechat zdát. Běžný rozsah je ale 10–15 kH. Samozřejmě vlčí čich je nástrojem naprosto nepostradatelným – ostatně každý pejskař ví, jak jeho mazlíček očichává každé zákoutí a nechává pachové značky na každém patníku. U vlků, kteří se pohybují na rozsáhlém terénu, jsou pachové značky důležitým pobytovým znamením. Je to spíše čich než zrak, který upozorní vlka na potencionální kořist. V porovnání s člověkem má vlk 14x větší čichovou tkáň. Ostatně i skus má vlk oproti německému ovčákovi, k němuž je často přirovnáván, dvojnásobný. Pokud bychom porovnávali tyto dva tvory, tak vlk má vůči německému ovčákovi větší hlavu a menší uši. Při lovu vyvine rychlost až 60 km/hod.

Být alfa samcem se vyplatí

V rámci smečky drží hlavní slovo alfa pár, tedy samec se samicí, kteří plodí potomky, určují, v jakém areálu se bude smečka pohybovat, řídí akce smečky a trestají prohřešky proti hierarchii. O post alfa samice se svádějí tvrdé boje a i alfa samec musí být ve střehu, aby o svou vůdcovskou roli nepřišel. Některé smečky mají i beta samce, který je alfou protežovaný a v jeho nepřítomnosti zastává některé jeho funkce. Naopak omega samec má v hierarchii nejnižší postavení a je jakýmsi „otloukánkem“ smečky. V rámci komunikace je extrémně důležité znát, co vyjadřuje jaká poloha těla. Od podřízenosti, strachu, klidu, připravenosti k boji nebo lovu až po jasné výhrůžky či varování. Vlci pomocí obličejových svalů, postavení uší, cenění zubů, dokážou ukázat pestrou paletu nálad a postojů.

Vlk dokáže pomocí těla vyjádřit mnohé. Využívá k tomu celkový postoj, posazení ocasu, postavení uší, odhalení tesáků i pootevření tlamy. Alfa samec močením ohraničuje své teritorium a tyto pachové stopy potom varují případné vetřelce před průnikem na cizí území. "Zvukovými projevy a komunikací je štěkání, vrčení, kňourání a vytí. Štěkání je používáno jako varování, například když samice upozorňuje štěňata na nebezpečí nebo při obraně teritoria. Kňučení často využívá samice, která takto svolává mláďata a dává jim najevo, že je ochotná je krmit nebo o ně pečovat. V případě napadení submisivního jedince dominantním je zakňučení signál, který znamená ´vzdávám se´. Vrčení je typickým varovným a především dominantním projevem. Vytí je způsob komunikace na dlouhé vzdálenosti. Defenzivní vytí se používá pro sjednocení smečky, zastrašení cizinců. Tím je zajištěna ochrana smečky, především štěňat. Sociální vytí slouží ke svolávání smečky,“ píše Dobromila Malíková se své práci zaměřené na sociální chování vlků arktických. Vytí vlků je slyšet skutečně daleko, různí autoři udávají různé vzdálenosti mezi 10 až 20 km.

Názory na vlka se různí podle jednotlivých kultur, nicméně setkáváme se s ním už po celá tisíciletí. Zatímco indiánské kmeny Severní Ameriky ho uctívali a zabaleni ve vlčích kožešinách se vydávali na lov bizonů, jinde byl vlk vnímán jako postrach. S jeho aktuálními stavy u nás a vlastně i jinde ve světě skutečnou hrozbou být vlastně ani nemůže. To ale neznamená, že vzhledem ke své přirozenosti nestrhne ovci či nezpůsobí jinou škodu. U nás se po stovky let buduje jeho záporná image, což nově navrátivší se kusy, či dokonce v Česku narozená vlčata doslova ohrožuje na životě. A je vlastně s podivem, že při takto dlouhodobě budovaném strachu se vlci u nás udrželi tak dlouho, a dokonce se vracejí zpět. Přísloví člověk člověku vlkem mající nastínit (pokolikáté už) krvežíznivou vlčí povahu vlkům křivdí. Pokud by to tak bylo, byli by lidé milující rodiče a měli by jasně nastavená pravidla ve společnosti. Bohužel mnohem pravdivější a férovější by bylo pořekadlo člověk člověku člověkem. Jenže to nezní tak dramaticky. Kéž by lidská společnost byla taková jako ta vlčí.

Text: Topi Pigula