Velryby předvedly synchronizované plavání na vzdálenost 100 km. Záhada nemá vysvětlení

Odborníci pozorovali velryby poblíž města Qeqertarsuaq na západním pobřeží Grónska. Od ledna do května se tu každoročně chystá hostina – místní pobřeží se jen hemží planktonem, což je pro velryby grónské neodolatelné lákadlo. Vědci jejich chování sledují s pomocí nejrůznějšího vybavení včetně satelitů, chování velryb a obecně velkých mořských kytovců přesto zůstávají poměrně neprobádanou oblastí. Zjistili tak například, že velryby sledují 24hodinový cyklus a pohybují se i v závislosti na cyklu planktonu a krilu.

Zachytili ale také něco jiného: Dvě zdánlivě osamělé velryby se po sedm dní potápěly v synchronizovaných cyklech, kdykoli se od sebe ocitly na 100 a méně kilometrů.

50 let stará teorie, kterou nejde ověřit

Pozorování oživila více než padesátiletou teorii, se kterou přišli legendární biolog Roger Payne a oceánograf Douglas Webb. Podle nich se velryby stejně jako mnozí jiní mořští kytovci pohybují v hejnech. Jejich skupiny jsou ale ve skutečnosti rozprostřené po daleko větší ploše, takže se na první pohled zdá, že se jednotliví členové pohybují sami.

Payne s Webbem měli za to, že velryby spolu dokáží komunikovat nízkofrekvenčními zvuky, které zvládnou zachytit i na obrovské vzdálenosti, ve zcela ideálních podmínkách i na neuvěřitelných 500 kilometrů. Nová pozorování sice tuhle teorii přímo nedokazují, náhoda je ale podle odborníků statisticky nepravděpodobná.

Lidstvo ale bohužel zatím nemá technologii, kterou bychom zvládli ověřit, že se vědci nepletou. Zachytit samotný zvuk je sice snadné, ale jak prokázat, že jeho cíleným příjemcem je desítky až stovky kilometrů vzdálený kytovec? To je problém, který zatím odborníci vyřešit nezvládnou.

Zdroj: Hakai Magazine, Physical Review Research, New York Academy of Sciences.

Video, které jste mohli minout: Velký bílý žralok napadl obřího keporkaka. Masivní útok kytovce zaskočil.