Z velrybích jatek je turistická atrakce. Takhle to vypadá na místě, kde se zabíjely tisíce kytovců
Velryby v chilských vodách uvidíte jen málokdy. Opatrně se vracejí. Před lety totiž pro ně znamenalo jistou smrt přiblížit se na 200 mil k chilskému pobřeží.
Caleta (tedy rybářská osada) Quintay leží asi čtyřicet kilometrů na jih od Valparaísa, kdysi významného chilského přístavu, dnes města zapsaného v UNESCO. Je tu pár restaurací a maličká pláž. Kousek od ní pak stojí několik rozpadajících se domů z betonu, rampy, mola a hromady zrezivělých drátů. To je „ballenera“ tedy velrybí jatka a zpracovatelský závod.
Společnost INDUS otevřela fabriku roce 1943. Byla to vůbec největší velrybí jatka v Chile, která fungovala také jako továrna na zpracování velrybího tuku. Lov kytovců má v Chile tradici, která sahá až ke kmenům v nejjižnějších oblastech země. Nicméně až čtyřicáté roky a poptávka po produktech z velryb způsobily v této jihoamerické zemi prakticky konec kytovců. Zpracovávaly se tu velryby, které rybáři ulovili. Jednalo se o desítky mrtvých kytovců denně.
Cena velrybí smrti
Dnes továrna, k níž flotila deseti lodí přivážela mrtvé velryby všech druhů, připomíná město duchů, jemuž vládne Don Pedro. Stařec, který prodává lístky, pamatuje nejlepší časy továrny, kdy její zaměstnanci vydělávali víc než horníci v měděných dolech. Podle Dona Pedra jedna mrtvá velryba vynesla tolik, co dnešní tři průměrné chilské platy.
Don Pedro začal pracovat v balleneře, když mu bylo devatenáct. „Na lodích jsme byli klidně i patnáct osmnáct dní,“ vzpomíná osmdesátník, kterému chybí už skoro všechny zuby. „Když jsme našli hejno, kapitán začal velryby harpunovat. Jen kapitán mohl střílet. Když byla velryba mrtvá, přitáhli jsme ji k lodi a napumpovali jsme do ní vzduch, aby plavala na hladině,“ popisuje, jak vypadala práce na lodi. Záleželo na velikosti zvířat. Po jedné straně lodi se mohlo nakupit až osm kytovců. Když byla posádka s úlovkem spokojena, vyrazila směrem ke Quintay.
Trojsměnný provoz velrybí konzervárny
Tam už čekali zaměstnanci závodu, aby vytáhli mrtvoly po betonové rampě na plošinu, odkud pokračovala velrybí těla k dalšímu zpracování. Pracovalo se ve třech směnách a továrna měla nepřetržitý provoz.
Zatímco Čech mohl impozantní kytovce obdivovat ve filmech nebo v muzeích, pro Dona Pedra bylo zabíjení velryb každodenní prací a o fungování závodu vypráví lehce a směje se u toho. Na otázku, jestli někdy velrybu ochutnal, odpoví: „Jasně, snědl jsem hodně velrybího masa. Je výborné, lepší než hovězí. Velryba je savec a živí se jenom planktonem.“
Dnes by ale už velrybu v Chile neochutnal. Závod zavřel v roce 1967, kdy se stát připojil k dalším zemím a zakázal lov velryb. Od té doby místo chátralo a třeba Don Pedro pracoval ve valparaiském přístavu. Dnes místo světu otevírá Quintayská nadace, která má paradoxně na starost propagovat udržitelný rybolov v Chile.
Text a foto: Matouš Hartman