Veselý krchov: když hřbitov připomíná komiks

Zatímco u nás je smrt zpodobňována v černém hávu a Smrtka s kosou a prázdnými očními důlky ke smíchu zrovna nevybízí, už kousek na východ, v rumunské vesnici Săpânța, mají k smrti poněkud veselejší přístup. Nevěříte? V tom případě navštivte místní hřbitov!

Málokde se na hřbitov platí vstupné. Tady, ve vesnici Săpânța v rumunském kraji Maramureş ale ano. Není divu, z místa smutku se stala aktivní turistická atrakce a přitom se pohřební místo nezpronevěřilo své funkci. Prostor zaplněný kříži září pestrými příběhy a nemusíte umět rumunsky, abyste z náhrobků pochopili, kdo pod nimi leží. Tady jde o čestného muže a otce pěti dětí, tamhle doktor a onde, och Bože, odpočívá oběť hrůzyplné vraždy. Na náhrobcích snadno rozeznáte alkoholika, veterináře v bílém plášti s kravkou, chlapíka, jež opravuje traktory.

Jeho profese se tady asi nenazývá "mechanik opravář se zaměřením na zemědělské stroje a zařízení". Byl to prostě šikovný soused od vedle, možná sedlák, který rozuměl traktorům tak dobře, že je mu to připomínáno i po smrti. Ostatně už jeho samotný název Cimitirul vesel - veselý hřbitov - naznačuje, že místní se smiřují se ztrátou někoho blízkého tak nějak lehčeji. Všechno má na svědomí Stan Ion Patras, místní řezbář a člověk se silně vyvinutým smyslem pro humor. Když se roku 1908 v Săpânțe narodil, patřila země do Rakousko-uherského mocnářství a v otázce hřbitovů nebylo příliš místa pro veselí. Když roku 1977 zemřel, měl vychované dva následovníky a ležet pod pestrobarevnou malůvkou symbolizující osud či profesi zesnulého je v obci normou. První kříž a satirické veršování zvěčnil Patras roku 1935. Je samozřejmě výhodné si malbu objednat ještě za svého života.

Kousek za hřbitovem je maličké muzeum Stana I. Patrase. Ten se vyplatí navštívit, pokud jste kouzlu veselého hřbitova propadli a chcete se dozvědět více. Většinu lidí napadne: kdyby na to došlo, co bych měl asi na náhrobku namalovaného já? V létě 2013 čekal před kostelem zvon na osazení do nově opravené kostelní věže. To ale neznamenalo, že by zahálel. Na provizorní konstrukci svolával k bohoslužbě. Ženy v šátcích na vysokých podpatcích a muži v oblecích dávali jasně najevo, že kázání je jednak sakrální a jednak vysoce společenská událost. Bůh pravděpodobně výšku podpatků, barvu rtěnky či kvalitu make-upu na rozdíl od sousedek nekontroluje. Hřbitov v nevelké rumunské vesnici neunikl pozornosti mezinárodního tisku. Fracouzský L´Express jej zařadil mezi takové funerální skvosty, jakými jsou Recoleta v Buenos Aires, národní hřbitov Grave Wood v New Yorku či Pere Lachaise v Paříži. V euroatlantické kultuře se jedná o poměrně ojedinělý přístup k životu po životě.

Smrt v Mexiku

Mnohem veselejší přístup ke smrti mají Mexičané, kteří si na Svátek mrtvých pečou z perníků kostlivce a pojídají marcipánové lebky. Děti dostávají bonbony stejného tvaru, což běžného středoevropana, který se k oslavám náhodou "nachomejtne", uvede poněkud do rozpaků. Vycházejí z tradice svých předků, neboť v minulosti mexičtí Indiáni neviděli ve smrti něco definitivního. Byla součástí života a zemřelý se dříve či později setkal s těmi, které opustil. Tak proč lkát pro krátké odloučení. Drobné dárky a sladkosti mají zřejmě původ v obdarovávání dvojice aztéckých bohů Mictlantecuhtli a Mictecacihuatl, zodpovědných za přijetí do říše mrtvých.

Na ně navazuje uctívání Svaté Smrti (Santa Muerte). Tato žena je jakýmsi propojením mezi symbolikou smrti a tradiční medicínou užívanou domorodým obyvatelstvem. Zároveň je spojnicí vedoucí ke katolické víře, jež úspěšně kolonizovala duše Mexičanů. Máme Svátek mrtvých, veselme se. Možná v pozadí stojí zjištění, že ten kdo slaví, patří stále do říše živých. A to snad za nějakou tu sladkost či sklenku tequily stojí, ne?

Slavný funus Pelhřimově

Ve Vesničce mé střediskové uklidňuje pan doktor jednoho svého pacienta - hypochondra - klasickou hláškou: "Zajeď si do Pelhřimova, prohlédni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš". Ovšem spíše by ho měl poslat do Pardubic, kde se tamní krematorium stalo národní kulturní památkou. Stavba byla postavena roku 1923 podle plánů architekta Pavla Jandáka. Do filmových dějin nevešlo ve Vesničce, ale natáčel se v něm Spalovač mrtvol. Krásný domeček jako vystřižený z malebné ruské vesnice v pohádce o Mrazíkovi. Tady by se to slavilo... kdybychom k tomu měli příslušné tradice.

Topi Pigula