Svět potřebuje exkrementy. Výkal není nechutný

Vietnamské kávovníky hnojené lidskými výkaly

Vietnamci vyrábějí velmi silnou a pro silného kofeinistu, jako je autor těchto řádků, i velmi dobrou kávu. Na kávové plantáži ve středním Vietnamu nedaleko města Da Lat ke mně zavál vítr nezaměnitelný, velmi silný a velmi nelibý puch lidských exkrementů. Jinak páchne kravský hnůj, jinak prasečí kejda a jinak obsah lidského tlustého střeva. Tohle si prostě člověk nesplete. Příčinou bylo rozbalení a rozhazování obsahu pytlů, které pracovití Vietnamci právě složili z valníku. Evidentně šlo o obsah septiků, který dál našel své využití.

Jak píše Terry Pratchett o Jindrovi Močkovi ve své sérii o Zeměploše, to, v čem jedni vidí odpad, druzí vidí zlato. Na druhou stranu mi vzpomínka na krátkou chvíli vietnamskou kávu znechutila. Asi tak na jeden šálek. Pole, či v tomto případě spíše kávovníková plantáž, hnojené lidskými výkaly může působit na první pohled poněkud nechutně, na druhou stranu soužití krav či prasat s člověkem jdoucí skrze tisíciletí s sebou nese využívání finálního produktu jejich trávení pro zvýšení úrody. Cennou dávku fosforu, dusíku a celé řady minerálů je škoda dál nevyužít.

Kopros je výkal a filie milovat

Na výkaly je svým životním cyklem navázaná celá řada organismů. Předpokládat, že by starověcí Egypťané nevěděli, co jsou zač kuličky, které váleli posvátní skarabové, česky hovniválové a správně vrubouni, by bylo naivní. Egyptský panteon obsahoval celou řadu posvátných zvířat od koček přes ibisy až po brouky válející kuličku z exkrementu. To ale Egypťanům nebránilo vidět v ní předobraz slunečního kotouče.

Mimochodem zrovna tito brouci dokážou i velký výkal rozporcovat a rozválet ve formě kuliček o velikosti dětské skleněnky během několika hodin. Vrubouni jsou ale jen jedni z celé plejády koprofilních organismů. Slavní skarabové, ale i u nás žijící výkalník vrubounovitý (Sisyphus schaefferi), berou lejno jako dar z nebes. Mimochodem v latinském názvu výkalníka je zakódováno jméno Sisyfa, který za trest musel koulet kámen na vrchol a jemuž se vždy před dokončením cesty kámen skutálel zpět. Lejnožrouti a chrobáci zase „své“ z lejna uzmuté kousky zahrabávají do půdy, kde sice na ně nakladou vajíčka, ale zároveň půdu poměrně účinně hnojí.

Mouchy výkalnice

Kdo někdy musel vykonat velkou potřebu v lese, se možná pozastavil nad rychlostí, s jakou se na čerstvou hromádku slétly kovově lesklé mouchy. Bzučivky a masařky se slétnou do minuty. Výkalnice hnojní (Scathophaga stercoraria) je štíhlá hnědožlutá moucha s poměrně dlouhýma nohama a jedním párem středně dlouhých, u kořene nažloutých křídel, která by bez výkalů kopytníků vyhynula. Právě v nich se totiž vyvíjejí její larvy. Když už byly výše zmíněny minerály, tak právě na exkrementech je sají tak půvabná stvoření, jakými bezesporu jsou motýli.

Že lidské výkaly mohou být atraktantem pro i v naší domácnosti žijící živočichy, ví každý pejskař. Koprofagii, tedy pojídání výkalů, jsme věnovali celý samostatný článek, tady jen zmiňme, že opravdu je co pojídat. Od střevního epitelu, který uvízne při průchodu střevem, přes nánosy bakterií až po zbytky nestrávené potravy.

Měchomršť z výkalu vystřeluje parazity

Houba zvaná měchomršť (Pilobolus) bývá jedna z prvních, která začíná povrch výkalu kolonizovat. Spolu s ní se mohou vyskytovat i některé plísně. Nicméně měchomršť má velmi zajímavý způsob šíření. Jeho spory se potřebují dostat dál od mateřské houby rostoucí, ano, na hovně. Toho docílí tím, že jakmile stopka houby povyroste na stonku a natočí se ke slunci, světločivné karotenoidy (barviva obsažená například v mrkvi) nabudou na rozměru, váček houby se pod tlakem roztrhne a vystřelí spory až do několikametrové vzdálenosti. „Tento mechanismus šíření využívá rovněž parazitická hlístice rodu Dictyocaulus, která se tak dále snaží dostat do trávicího traktu některých býložravců.

Text bezesporu vyvolá poznámky typu, že „článek je o hovně“. Je. O velmi užitečném, bez kterého by nebyla ani spousta organismů a ani (celosvětově) velká část úrody. Příroda využívá beze zbytku vše, je totiž i ve své neuvěřitelné složitosti, bezodpadová.

Text: Topi Pigula