Střemhlavý útok pohledem jestřába!

Elegantní jestřábi jsou u sokolníků velmi cenění ptáci. Pro svou rychlost a schopnost střemhlavého letu jsou nesmírně oblíbení mimo jiné i u arabských šejků, kteří dokáží ocenit jejich krásu, zatímco naši myslivci stejného tvora občas pokládají za škodnou.

Vysvětlením pro jejich pronásledování, byť se jedná o zákonem chráněného ptáka, je lov zajíců a odchovaných bažantů a koroptví. Na rozdíl od orlů sice nejsou zváni krály nebes, ale pokud bychom jim nějaké přízvisko chtěli dopřát, rozhodně by jim slušelo „nebeští stíhači“. Vědce už dlouho zajímalo, jak si jestřábi při své rychlosti určují trajektorii svého letu na pohybující se oběť. Jestřáb lesní bez problémů uloví v letu holuba, zvládne ptáky do velikosti tetřeva a poradí si i se zajícem. Jedna z teorií předpokládala, že nejostřejší vidění má jestřáb na okrajích svého zorného pole.

K vyloučení teorie „bočního pohledu“ stačilo monitorovat, jak predátor útočí na zajíce. Pokud letěl kolmo na nepohybující se kořist, držel ho uprostřed pohledu. Stejná situace nastane, pokud zajíc běží rovně a jestřáb útočí zezadu a s pohybem zajíce má stejný směr. Ovšem pokud útočil pod úhlem, tedy snášel se z výšky a ještě musel brát v úvahu šikmý pohyb zajíce, je jeho pohled poněkud jiný. Drží si zajíce nikoliv uprostřed, ale v takovém místě zorného pole, aby musel co nejméně otáčet hlavu. Takový pohyb což by zřejmě měl vliv na jeho letové schopnosti.

Holanďan Robert Musters vyrobil malou jestřábí čepičku do níž zabudoval kameru, aby ornitologové mohli sledovat pohyb predátorovy hlavy a vidět směr a úhel jeho pohledu. Cílem bylo přesně odhalit a prozkoumat taktiky jestřábích útoků. Odpověď je v podstatě jednoduchá. Vyhodnocení videozáběrů ukázalo, že jestřáb musí své lovecké strategie měnit a přizpůsobovat situaci – každý útok je unikátní a neopakovatelný. Pokud jestřáb vidí budoucí večeři z dálky, letí na kořist pod úhlem, který se snaží po celou dobu útoku neměnit a útočí vlastně na místo, kde jeho oběť vzhledem k úhlu a rychlosti bude v čase, kdy on tam doletí taky. Je to stejné, jako když vystřelíte na pohybující se cíl. Tady musíte zamířit před něj, aby kulka byla v místě zásahu ve chvíli, kdy cíl sám „vběhne“ do rány.

Pro úspěšný zásah tedy musíte předsadit. Pro jestřába to znamená kratší a přímější dráhu letu, což je ideální z hlediska času i vydané energie. Ovšem takhle jednoduché by to bylo v případě, že by kořist neměnila ani směr, ani rychlost. Ovšem při skutečném útoku musí dravec přece jen svůj let tu více, tu méně korigovat. Ideální je, pokud se dostane kořisti za záda, odkud letí přímo na ni. Podobnou situaci upřednostňují i piloti bojových stíhaček, neboť sami se tak vystavují nejmenšímu ohrožení a nepřítel má mnohem menší šanci je spatřit. Zatímco jestřábova strategie rozhoduje jen o obědu, zajícova rozhoduje o životě. Jediné, co mu může život zachránit je ostrá zatáčka od letícího lovce v okamžiku, kdy od už vzhledem k vzdálenosti a zejména rychlosti nedokáže dostatečně efektivně změnit směr útoku. Jenže myslete na to v okamžiku ohrožení života.

Častější se „šlápnutí na plyn“, tedy zrychlení, nikoliv změna směru. A takovéto rozhodnutí mluví ve prospěch útočníka. Jistou šanci na záchranu skýtá let v hejnu. Ne nadarmo se říká, že více očí více vidí. Zdeněk Veselovský ve své Obecné ornitologii to vysvětluje na jednoduchém pokusu: „Pokusy se cvičeným jestřábem lesním ukázaly, že čím početnější bylo hejno divokých holubů hřivnáčů, tím menší měl šanci jestřáb k úspěšnému lovu. Padesátičlenné hejno zpozorovalo letícího jestřába již na 40 m a tato větší vzdálenost způsobila, že jen každý patnáctý útok dravce byl úspěšný. Naopak samotného holuba ulovil jestřáb ve více, než 80% útoků.

Jestřábi patří spolu se sokoly mezi velmi elegantní lovce, takže není divu, že se dostali do hledáčku vědců. Můžeme se od něj totiž mnohému přiučit.

Topi Pigula