Pozři vlastní matku! Přírodní zákony jsou kruté, ale logické

Sova-kanibal Zdroj: Thinkstock

Příroda dokáže zužitkovat vše. Seznamte se s tvory, živící se tělem vlastní matky a sourozenců.

Pojídat tvory svého druhu, tedy stát se kanibalem, je v přírodě naprosto běžnou záležitostí. Tento způsob obživy tabuizovala až lidská kultura a ani tady to neplatí stoprocentně.

Například na Nové Guinei, kde se lidské mozky jedly ještě relativně nedávno, vedly k rozšíření nemoci kuru kuru. A žádný zodpovědný antropolog nebude tvrdit, že je tamní lidožravost definitivně vymýcena. Nejbizarnější kanibalismus se dá dohledat mezi žraloky. U některých druhů, jako jsou například žralok písečný (Carcharias taurus), žralok sleďový (Lamna nasus) či žralok mako (Isurus oxyrinchus) se vyskytuje kanibalismus už v lůně matky.

Začneme ale otázkou na tělo:

Ještě nenarozená embrya dokážou zhltnout svého nedovyvinutého sourozence. Mnohem známější kanibalové jsou pavouci. Jejich namlouvací rituály, během kterých samička dokáže nápadníka ulovit a sníst, vedly k tomu, že samci, kteří často bývají výrazně menší, uplácejí své partnerky malými dárky. A co taková ukousnutá hlava kudlančího milence? Bezhlavé milování u kudlanek trvá dál, zbytek těla dokoná akt bez ztráty kvality. David Soulsby, autor jedné z knih o zvířecím kanibalismu, byl inspirován rojem pozemních cvrčků hodujících na svým mrtvých druzích přejetých na silnici v Zimbabwe.

Pavouci, cvrčci či kudlanky patří mezi tvory méně atraktivní, ale co milí a na první pohled nekanibalizující ptáci? Erika Engelhaupt pracující pro server Science News popisuje osobní zkušenost ze ZOO, kdy samice výrečka amerického (Megascops asio) zabila a snědla samečka s nímž sdílela klec. Než chovatelům došlo, že by mohlo jít o vzácný případ kanibalismu, podezřívali samečka z úspěšného úniku ze zajetí. Nakonec samici prozradilo podezřele nacpané břicho a rozbor vývržků potvrdil domněnku o krutém osudu samce. Milenecké láskyplné sežrání je ale odvarem od matrifagie, tedy pojídání matky vlastními potomky. Takovouto výživu si dopřávají například někteří pavouci, což dokládá toto video.

Drsně vypadá výživa u krabů druhu Diaea ergandros. Mladí krabíci pojídají neoplozená vejce a zároveň „přikusují“ vlastní matku. Cedivka domovní, pavouk běžně se vyskytující i v našich domácnostech, vám předvede matrifagii ve vašem vlastním sklepě. V knize Animal Cannibalism: The Dark Side of Evolution popisuje David Soulsby 2000 druhů ze zvířecí říše, které v rámci jídelníčku nepohrdnou svými příslušníky. Jak ví každý akvarista, běžný je kanibalismus u ryb. Čerstvě vylíhnuté rybky moc dobře vědí, proč okamžitě hledají úkryt v porostu řas a vodních rostlin.

Český kanibal

Chcete příklad z našich vod? Okoun je typickým představitelem ryby, která si pochutnává na svých potomcích. Smrtelným nebezpečím jsou pro mladé okounky nejen rodiče, ale i starší sourozenci. Soulsby zmiňuje bizarní případ candáta severoamerického (Sander vitreus), kdy menší rybu sežrala větší a tu ještě větší... a v konečném důsledky v sobě byly čtyři ryby naskládané podobně jako panenky v ruské matrjošce. Kanibalistických obojživelníků je celá řada. Zmiňme jen pamloka hokkaidského (Hynobius retardatus) jehož larvy jsou masožravé a bratra ze stejné snůšky napadnou bez váhání. Evoluce je dokonce vybavila dvěma formami, z nichž jedna je v lovu „rodinného masa“ výrazně úspěšnější.

Jak vidno, kanibalismus je v přírodě mnohem běžnější, než si my lidé se svým nánosem humanismu a kultury jsme ochotni připustit. Příroda neplýtvá ani energií, ani masem...

Text: Topi Pigula