Otrava houbami na vlastní kůži – pozor na václavky

Jmenuji se václavka. Václavka obecná

Klobouky václavky obecné (Armillariella mellea) dorůstající až 12 cm, mají příjemně žlutookrovou až medovou barvu. Zdobí je v mládí zřetelné, v dospělosti mizející šupinky. Třeň je zpočátku načervenale hnědý, později nabírá šedožlutou barvu, která se směrem dolů mění na olivově hnědou či zelenošedou, a ve stáří se na něm objevují tmavé skvrny. Václavka má jméno podle doby svého nejhojnějšího výskytu, tedy v době svátku sv. Václava, jež připadá na 28. září. Shodou okolností se jedná o Den české státnosti, takže houbaři státní svátek využívají k výletům za svými úlovky.

Houbový guláš na výletě

V případě václavky jde o parazitickou houbu vyrůstající v mohutných trsech, takže když na ni narazíte ve vhodné lokalitě, tedy jste-li ve správný čas na správném místě, nasbíráte košík na jednom či dvou pařezech. Kuchařské knihy i mykologové potvrdí, že se nejedná o houby, které by vás ohrozily na životě, jen je nutno ji důkladně povařit, neboť její toxické alkaloidy jsou termolabilní a varem se rozkládají. Zároveň se nakládají do octa či sladkokyselého nálevu. My, tři kluci na podzimním výletě, jsme byli ve správný čas na správném místě a výsledek se dostavil. Netrvalo dlouho a v kotlíku brzy bublal více než kilogram václavek a spolu s kořením se měnil v houbový guláš. A nebyl špatný. Tedy alespoň ze začátku.

Následky

Zprvu to vypadalo jako pouhopouhé přejedení. Houby samy o sobě nepatří mezi tzv. lehká jídla, takže nám nepřišlo moc divné, že nám všem třem zúčastněným bylo poněkud těžko. Po několika hodinách přišla prudká nevolnost a střevní křeče, které v řádu minut vyústily v prudký průjem. Výsledkem byla silná dehydratace a hodiny nepolevující bolesti břicha.

Přesně jako v konstatování České mykologické společnosti. "Mnoho jedlých hub obsahuje v syrovém stavu termolabilní jedovaté látky. Některé druhy způsobují zvracení či průjmy, jiné obsahují cytolytické či hemolytické toxiny, např. vynikající jedlá houba muchomůrka růžovka (o které jsme již psali pozn. redakce). Druhů, které jsou spolehlivě jedlé i za syrova, je menšina. Před konzumací je nutné václavky nejméně 20 minut tepelně upravit při teplotě varu vody nebo vyšší. Syrové nebo nedostatečně povařené způsobují zažívací potíže. Účinné látky nejsou známy, navíc se jejich obsah v různých druzích pravděpodobně liší. Kubička zmiňuje Herinkovu studii 19 případů otrav (1973), přičemž v některých případech byly obtíže pozorovány i po dobré tepelné úpravě. Je tedy možné, že zde hraje roli i alergie.“

Celkově se uvádí kolem osmi druhů u nás rostoucích václavek a ani jeden z nich není označený za jedovatý. Jednou z výjimek je osnova přednášky Pavla Havránka a Ivany Doležalové Rostliny, drogy a lidé, v níž je václavka smrková (Armilaria ostoyae) uvedená jako „jedůvka“.

Václavka je jednou z hub dobře akumulující toxický hliník 0,02–0,5 mikrogramu na kilogram sušiny, a rigorózní práce Štěpánky Říhové tvrdí, že václavka je houba, která zasyrova může značně poškodit zdraví. Naopak velké množství jiných zdrojů o ní tvrdí, že se jedná o „mírně jedovatou“. Povařená má snižovat nervozitu, posilovat plíce, zrak i zažívací orgány a dokonce prokrvení mozku.

I když se václavky dostaly do hledáčku farmaceutického výzkumu, tehdejší podzimní lekce se mi vryla hluboko do paměti. Netuším, zdali byly plodnice málo povařené, měly v sobě naakumulované kdo ví co, nebo se jednalo o prudkou alergickou reakci. Pro mě osobně to ještě pár podzimů bude znamenat: václavky nebrat. Ani letos, kdy budou opět v období Václavova svátku růst po kilogramech. Bez ohledu na to, že čínská medicína si této houby váží a považuje ji za důležitou léčivku.

Text: Topi Pigula