Neuvěřitelné výkony - aneb 10 ptačích „nej“

Dokonalost ptáků, ať už schopnost letu, líbezné hlasové projevy (odpusťme krákání krkavcům, kteří jsou největšími z pěvců) nebo pestrobarevnost peří papoušků.

Bleskurychlý postrach všech malých ptáků

O jeho bezkonkurenčních letových a loveckých schopnostech věděli už ve středověku. Postupný rozvoj střelných zbraní sice snížil jeho lovecký význam, ale v některých asijských zemích je tradice sokolnictví stále živá. Ano, řeč je sokolu stěhovavém (Falco peregrinus).

Sokol je bezkonkurečně nejrychleji létající pták. Při lovu bez nadsázky připomíná letící střelu. Křídla má složena a ocasní pera sevřena a při klesání pod úhlem 45° je schopen letět rychlostí až 350 km/h. Kromě závratné rychlosti při střemhlavém letu vyniká sokol vynikajícím zrakem. Holuba nebo jinou potencionální kořist spatří i na vzdálenost 8 km.

Tak to peří je fakt hustý!

Ne všichni ptáci mají stejný počet per. Obecně se dá říci, že nejhustěji jsou opeřeni vrubozubí ptáci. Největší počet prachových pírek má pak labuť malá (Cygnus columbianus). Je jich údajně přes 25 000 a většina z nich se nachází na hlavě a krku. O kolibřících ještě bude v tomto článku řeč v jiných souvislostech, přesto se nám v tento okamžik hodí pro lehce zavádějící srovnání. Udává se totiž, že mají přibližně „jen“ 940 prachových pírek. Přesto vzhledem k jejich velikosti to vypadá, že mají peří hustší než labutě.

U labutí ještě chvíli zůstaneme. Pyšní se totiž ještě jedním titulem. Jedná se totiž o největší vodní ptáky. Dorůstají velikosti i 160 cm a vzácně mohou vážit 18 až 20 kg. Při této váze, ale již obvykle ztrácejí schopnost letu.

Štíhlý tlusťoch

Drop kori (Chriotis kori) není žádný drobeček. I při výšce až 135 cm a váze dobrých 20 kg dokáže vzlétnout. řadí se tak mezi nejtěžší letu schopné ptáky. Díky dlouhým a silným nohám se jedná o skvělého běžce, který se zdržuje převážně na zemi, kde hledá malé obratlovce, ještěrky, hady, hmyz nebo třeba i semena a plody. Dropi jsou polygamní ptáci a samci se páří hned s několika samicemi.

Jedlík s rozpětím křídel jako bombardér

Na základní škole se většina z nás nejspíš dozvěděla, že pták s největším rozpětím křídel je kondor velký (Vultur gryphus). Nemusí to být nutně pravda. Učebnice jaksi zapomněly na afrického marabua mrchožravého (Leptoptilus crumeniferus). Podobně jako kondor je čáp marabu skvělým letcem nad africkými pláněmi krouží v pravidelných spirálách a při letu využívá vzdušných proudů. Je to vskutku velký pták s výškou kolem, 1,5 m a rozpětím křídel až 4 m.

Jedná se o typického mrchožrouta s mohutným silným zobákem, který dokáže prorazit i břicho velkých mrtvých savců. Většinou z nás asi překvapí, že požírá kromě masa i kůži nebo třeba kopyta a velké kosti. Má vskutku velký apetit a chuť po krvi. Když na to přijde, zbaští i hlínu nasáklou krví.

Symbol 4 jihoamerických zemí

Není na světě pták, který by se dostal na státní znaky čtyř nezávislých států – Bolívie, Chile, Ekvádoru a Kolumbie. Řeč je o kondoru andském (Vultur gryphus). Žije výhradně v jižní Americe, a i když je označovaný za dravého ptáka, živí se převážně mršinami. O kondoru andském se říká, že je to jeden z největších létajících suchozemských ptáků. Jeho velikost bývá od 100 do 130 cm a v průměru váží kolem 10,8 kg. Rozpětí křídel může být až 3,2 m. Kondor nemá přirozených nepřátel, přesto jeho počty ve volné přírodě stále klesají.

Obr mezi ptáky, kterého se bojí i lev

Říká se, že obři jsou velcí, těžcí a nelétají. Zato jsou skvělými běžci. Pštros dvouprstý (Struthio camelus) je považován za největšího žijícího ptáka na Zemi. Vyskytuje se v afrických savanách a polopouštích Arabského poloostrova. Dorůstá výšky bezmála 3 m a může vážit až 100 kg.

Typickým znakem pštrosů je nejen dlouhý téměř holý krk s malou hlavou, ale hlavně mohutné silné nohy zakončené dvěma nestejně velkými prsty se silnými drápy. Případné kopnutí bývá tak silné, že může vážně zranit i lva. Při běhu dosahují pštrosi dvouprstí rychlosti až 60 km/h. Pokud je v životě nepotká nic nepříjemného a nečekaného, mohou se dožít i 50 let.

Nejmenší z nejmenších

Kolibříci jsou většinou malí, ale neskutečně výkonní. Zatím bylo popsáno asi 320 druhů a nejvíce jich najdeme v oblastech Střední a Jižní Ameriky. Úplně nejmenší ze všech kolibříků je slunečníček malý (Phaëtornis ruber). Délka těla je pouhých 57 mm s tím, že dobrá polovina připadá na zobák a ocas. Váží kolem 1,6 - 1,8 g.

Kolibříci

V Ekvádoru a severním Peru najdeme kolibříka čmeláčího (Mellisuga helenae) a nejmenšího (Acestura bombus), kteří se pyšní nejmenším rozpětím křídel ze všech ptáků, které je pouhopouhých 38 mm.

Kolibříci jsou pověstní dokonalým vznášivým letem a schopností „stát“ na místě a sát při tom květní nektar. Vůbec nejrychlejší pohyby křídel byly zjištěny u dvou druhů kolibříků Archilochus culubris a Selaphorus rufus. Za jedinou vteřinu mávnou křídly až 200krát. S tím samozřejmě úzce souvisí i překotná srdeční tepová frekvence, která může přesáhnout i 1200 tepů za minutu, a neustálá potřeba shánět potravu, resp. květní nektar.

Rychlá skoro jako auto ve městě

Většina ptáků má skvěle vyvinuté svalstvo, které jim umožňuje létat a po zemi se často pohybují neohrabaně. Čestnou výjimkou je kukačka kohoutí (Geococcyx californianus), která žije v aridních oblastech na jihozápadě USA.

I když umí létat, dává přednost pobytu na zemi, kde hledá hmyz, ještěrky nebo třeba i jedovaté hady. Většina ptáků, pokud cítí ohrožena, jednoduše uletí. Tato kukačka je ale jiná. Při ohrožení se dává na útěk a v rychlosti blížící se 45 km/h kličkuje a přeskakuje překážky. Při svých ekvilibristických kouscích roztahuje křídla, která jí slouží jako stabilizátory. Ocasní pera pak používá jako kormidlo. Bez ztráty rychlosti dokáže např. na místě změnit směr svého pohybu o 90°.

Může se dožít stejného věku jako průměrná česká žena

O papoušcích by se toho najít hodně zajímavého. Opravdovým rekordmanem, co se průměrného věku dožití týká, je kakadu žlutočelatý (Cacatua galerita). Domovem tohoto sněhobílého asi 45 cm dlouhého papouška s jasně žlutou chocholkou je Nová Guinea a Austrálie.

Zprávy o tom, že by se tento papoušek dožíval až 100 let se nepodařilo potvrdit. Přesto máme doloženo, že v zajetí se tento druh může dožít až 80 let. Ve volné přírodě žijí papoušci rodu kakadu v hejnech a často se vyskytují u zdrojů vody. Pro první dobrodruhy, kteří se vypravili na průzkum australských pouští to bylo spásné zjištění. Stačilo totiž večer sledovat, kam papoušci letí a díky nim tak najít vodu.

Jedovatý jako šípová žába

Věděli jste, že i ptáci mohou být jedovatí? Není jich mnoho a na zemi najdeme jen tři druhy vázané svým výskytem hlavně na Novou Guineu a v omezené míře na Indonésii. Pitohui černohlavý (Pitohui dichrous), česky pištec, je asi 23 cm velký a 65 g vážící pěvec. Jeho kůže, peří i svaly obsahují batrachotoxin. Jedná se o vysoce toxickou látku stejného složení a vlastností jakou nacházíme u jihoamerických pralesniček a která slouží indiánům k výrobě šípového jedu kurare. Je pravda, že ve srovnání s žábami, je těchto ptáků jedu mnohem méně. V peří jednoho jedince ho najdeme asi 2-3 µg, zatímco v kůži žab je to dobrých 100 - 1000 µg. Stejně tak jako žáby, získávají i pištci tuto látku z potravy, konkrétně požíráním brouků z čeledi bradavičníkovitých.

Jed v kůži a peří jim slouží hlavně jako ochrana proti predátorům. A jak se na tuto anomálii vlastně přišlo? Úplně náhodou. Ornitolog Jack Dumbacher se při vyprošťování jednoho pištce ze sítě poranil a jedovatá látka na jeho peří u něj způsobila nepříjemné pálení kůže.

Mezi jedovaté ptáky už patří jen pitohui rezavý (Pitohui ferrgineus) a pitohui pestrý (Pitohui kirhocephalus).

Text David Hainall