Byl autor bible ornitolog?

Hrdličky jako oběti a holub jako posel dobrých zpráv

„Kněz přinese ptáče k oltáři, nehtem mu natrhne hlavu a na oltáři obrátí v obětní dým; jeho krev nechá vykapat na stěnu oltáře... Pak mu kněz natrhne křídla, ale neodtrhne je; a na oltáři je obrátí v obětní dým na ohni ze dříví. To bude zápalná oběť; jako oběť ohnivá bude libou vůní pro Hospodina.“ Jakým konkrétním druhům byl biblickým návodem určen tak krutý osud? Šlo o holuby a hrdličky.

Pokud se podíváme, které hrdličky v biblických dobách poletovaly nad vodami a zemí Blízkého východu, zjistíme, že nejčastěji na oltářích končily hrdlička zahradní (Streptopelia decaoto) a její blízká příbuzná hrdlička divoká (Streptopelia turtur). Těžko říci, proč se zrovna tito ptáci se stali oblíbenou obětinou. Ať už byl důvod jakýkoli, jejich oběti jsou popisovány a doporučovány (nařizovány) hned na několika místech. I když hrdlička zahradní je dnes běžným druhem našich parků, jedná se o migranta, jenž u nás není ani 100 let. Původní domovinou byla jižní a východní Asie.

Holubice posloužila Noemovi při hledání pevné země. Přinesla dobrou zprávu poté, co krkavec selhal, a nakonec to dotáhla až na symbol čistoty a míru. Bible nezapomíná ani na ptáka tak běžného, jakým je vrabec. „Neprodávají se dva vrabci za haléř? Nebojte se tedy; máte větší cenu než mnoho vrabců,“ srovnává Ježíš – jak se píše v knize Matoušově (v jiném překladu jde o pět vrabců za dva haléře) – cenu vrabců s cenou lidské bytosti.

Dravci jako ptáci nečistí

V moderním překladu bible se dozvídáme, že konzumovat lze jakéhokoli „čistého“ ptáka. Kteří ptáci patří mezi „nečisté“? K „nečistým“, a dokonce ohavným patří celá plejáda ptáků. Například orel, orlovec říční, sup hnědý, luňák červený, luňák hnědý, krkavec, pštros, všechny sovy, mezi nimiž jsou konkrétně vyjmenováni sýčci a kalousi. Dále se nesmějí požívat rackové, pelikáni, kormoráni, čápi, volavky a dudek. V případě dudka byla s tímto ptákem v některých cizojazyčných překladech ztotožňována čejka chocholatá (Vanellus vanellus).

K ptákům jsou zde v rozporu se současným stavem vědění zařazeni i netopýři. Draví ptáci se prý dostali na seznam zakázaných jídel proto, že se živí mrtvolami, což se dá pochopit u supů živících se na zdechlinách, zatímco orlové, jestřábi či sokoli loví útokem, který nepřestává lidi fascinovat.

Dalším vysvětlením zákazu pojídání dravců je odkaz na skromnost. Není potřeba jíst jako král. „Daniel si předsevzal, že se neposkvrní královskými lahůdkami a vínem, které pil král při svých hodech.“ Přestože orli jsou v jedné části knihy považováni za ohavné, jinde je jim přiznaná jistá majestátnost.

„Veliký orel s velkými křídly, dlouhými perutěmi, celý opeřený, pestře zbarvený, přilétl na Libanón a vzal vrcholek cedru.“ A pozornosti neujdou ani orlí hnízdiště: „Na skále bydlí, na ní nocuje, skalní útes mu hradem je. Odtud se rozhlíží za pokrmem, očima hledí do dálek. Jeho mláďata chtějí hltat krev; kde jsou mrtvoly, tam je hned!“ Orlové skutečně nosí do hnízda kořist a mláďata krmí jejich natrhanými kousky.

Supi se svou lysou hlavou zase posloužili jako vzor pro účes: „Vyholte si lysinu a ostříhejte se kvůli svým rozkošným synům; udělejte si širokou lysinu jako sup, že byli od vás přesídleni.“ Když Jeremiáš tvrdí, že „mé dědictví je mi strakatým supem“, myslí zřejmě ohroženého supa krahujového (Gyps rueppellii), který má skutečně strakaté peří a v dané oblasti žije.

Sovy jako důkaz ničení

Tito noční letci mají v bibli význačné postavení. Autoři vědí, že se zabydlují v opuštěných budovách (například v případě Babylonu). „Vymýtím jméno Babylonu i jeho pozůstatek, jeho potomka i nástupce, praví Hospodin. Obrátím jej v hnízdiště sýčků a v bahnitou mokřinu,“ slibuje Hospodin krutou pomstu a sýček je zde jistým symbolem opuštěnosti, zkázy a zmaru. Když vyplení Edóm, oblast mezi Mrtvým mořem a Akabským zálivem, je tomu podobně. „Tu zemi obsadí pelikán a výr, sýček a krkavec se v ní uhnízdí; přeměřena bude šňůrou pustoty a olovnicí prázdnoty.“

Pečlivé čtení odhalí i některé biologické zákonitosti ptáků. Na několika místech se lze dočíst, že orel má svá hnízda vysoko. O pštrosích vejcích je zmínka o jejich inkubaci v horkém písku „Pštrosice křídly radostně mává, jako by měla perutě s peřím čápa. Jenže svá vejce na zemi zanechává, aby se v písku zahřála.“ Na hnízdě pštrosa dvouprstého (Struthio camelus) sedí na vejcích samec. Možná to je myšleno ve verši „krutá je k mláďatům, jako by její nebyla".

Biblické hnízdění ptáků

Lze se i dočíst, kde hnízdí jednotlivé druhy ptáků. Zatímco vrabce nechává Hospodin hnízdit v cedrech, čápům přisoudil jedli. A opravdu, čáp černý (Ciconia nigra) i klasický bílý (Ciconia ciconia) mají rádi výhled a v přírodě vyhledávají vysoké stromy. Oba druhy se v biblické oblasti vyskytují.

Hospodin se Joba ptá: „Kdo moudrost ibisovi dal, kdo vložil rozum do kohouta?“ Ibisové byli považováni za důležité ptáky už v dobách předbiblických, například ve starověkém Egyptě, odkud doputovali coby symbol až sem. Jeden z nich se dokonce jmenuje ibis posvátný (Threskiornis aethiopicus). Přesto i on dostal nálepku „nečistý“, byť se živí lovem bezobratlých.

„Ježíš během své dlouhé pouti prošel množstvím různých ekosystémů. Od svého domova v Galileji přes zalesněná údolí řeky Jordán, palmové háje v Jerichu po neúrodnou krajinu kolem Jeruzaléma a viděl množství nejrůznějších ptačích druhů: skřivany, hrdličky divoké, orly, volavky, pěnice, strdimily palestinské, rorýse a vlaštovky, bulbuly žlutořité, nápadné dudky, vlhy i ledňáčky,“ píše píše ornitolog Peter Goodfellow ve své knize Birds of the Bible. Poutník biblickou zemí nemusí svou cestu brát jen skrze víru. Může k ní přistoupit i jako k objevitelské výpravě, kde mu bible poslouží jako ornitologická příručka.

Topi Pigula