Hlenky, hlenky, co to vlastně je? Záhadné české houby!

Dostane-li se vám do rukou nějaká důkladnější mykologická příručka z minulého století – to zní, jako by to bylo strašně dávno, ale z hlediska vývoje přírodních věd je to vlastně včera – naleznete v ní pravděpodobně asi takovouto definici:

Hlenky obvykle řadíme jako samostatný kmen říše hub Myxomycophyta a studiem jejich cca 500 druhů se zabývají mykologové. Z výtrusů hlenek se vytvoří v první fázi vývoje buď myxaméby, připomínající měňavky, které se přemisťují plazivým pohybem, nebo myxomonády podobné bičíkovcům, které jsou schopné plavat. Dalším vývojovým stadiem je pohyblivé plasmodium, které se nakonec změní v přisedlou formu, vytvoří se plodnice s výtrusy, jimiž se pak hlenky rozmnožují a šíří. Plazící se plasmodium se živí mikroorganismy, např. bakteriemi, nebo sporami a hyfami hub, za sebou nechává na podložce perleťově lesklou stopu se zbytky potravy.

Plasmodia některých hlenek jsou objemná, pevná a nápadně zbarvená. Např. vlčí mléko (Lycogale epidendrum), jež je běžné na celém světě, má plasmodium zbarveno růžově, oranžově, rumělkově až karmínově červeně. Většina hlenek má plasmodium silně žilnaté, které se vějířovitě rozšiřuje a v podobě sítě se rozlévá po povrchu substrátu či ho prorůstá. Za nepříznivých podmínek se může jejich plasmodium stáhnout, opouzdřit se a vytvořit sklerocia. Má-li plasmodium dostatek potravy a někdy i světla, vytvoří se na něm větší či menší plodnice.

Stáhne-li se plasmodium a vznikne-li tak několik oddělených částí, vytvoří se sporangia, což jsou plodničky na třeni, mající často stejnou barvu jako plasmodium. Občas se stane, že se nejdříve vytvoří třeň, plasmodium pak vystoupí dutým třeněm a plodnička tak nabyde konečný tvar. Při zrání mohou plodnice měnit barvu. Spory se tvoří na třeni a uvnitř stěny peridia plodnice. Povrchová blána praskne a spory kulovitého tvaru, mající průměr 5–20 μm, jsou roznášeny větrem a dešťovými kapkami jako obláčky barvy červenohnědé, fialově hnědé nebo hnědočerné. Tak jsou hlenky, nazývané někdy také slizovky, popsány v Encyklopedii hub od G. J. Kaizera, vydané v roce 1996 v Holandsku a v roce 1998 i u nás.

Jenže… mezitím se zlomilo nejen století, ale dokonce i tisíciletí a vědci začali na hlenky pohlížet úplně jinak. Přestali je zkoumat mykologové a začali se o ně zajímat zoologové, přesněji protozoologové, tedy ti, kteří se zabývají jednobuněčnými organismy, nazývanými dříve prvoci (ti již z hlediska dnešní systematiky neexistují a nahradily je samostatné říše Excavata, Rhizaria a Amoebozoa).

A právě do poslední z uvedených říší – tedy mezi Amoebozoa neboli měňavkovce – jsou dnes hlenky nejčastěji zařazovány. Trochu paradoxně se tak dostaly do blízkého příbuzenstva třeba měňavky úplavičné (Entamoeba histolytica) a jiných roztomilých zvířátek. Přesto se jich nemusíte nijak obávat – i když se mnoha lidem, zvláště ve stadiu plasmodia, hnusí – nejsou pro člověka nijak nebezpečné. Jak objevili již mykologové, jejich životní cyklus má dvě fáze – ve fázi vyživovací (trofické) existují buď jako jednotlivé, na sobě nezávislé buňky, nebo ze shlukují do pseudoplasmodií tvořených velkým počtem jednotlivých, avšak oddělených améb, nebo vzniká mnohojaderný útvar – plasmodium – schopný koordinovaného pohybu.

Co baští hlenky?

Ve všech těchto typech existence se živí fagocytózou bakterií, kvasinek, výtrusů hub a dalších mikroskopických organismů. Pokud jsou podmínky v jejich okolí nepříznivé, přecházejí do klidového stadia a vytvářejí mikrocysty nebo sklerocia. Za určitých podmínek, obvykle při nedostatku dostupné potravy, přecházejí do fáze rozmnožovací (reprodukční). Plasmodium se přestává pohybovat a vytváří fruktifikační tělísko – porokarp – do značné míry podobné plodničkám hub. Podle toho, jakou má „plodnička“ stavbu, lze rozlišit sporangia (stopkatá, rozlišená na stopku a kapilicium se sporami uzavřené peridií), aethalia (kulovitá až polštářovitá, kompaktní – na rozdíl od pseudoaethalií, u nichž lze rozlišit jednotlivá sporangia, která jsou oddělena stěnami) a plasmodiokarpy (žílovitě větvené).

Hlenky jsou v poslední době objektem mnoha pokusů. Vědci při nich s údivem zjistili, že se tyto jednobuněčné organismy dovedou nejen shlukovat a v podobě plasmodia vytvořit vlastně jakýsi přechod k organismům mnohobuněčným, ale dovedou také v uměle vytvořeném bludišti nalézt nejkratší cestu za potravou. K té se pak dovedou přesunovat poměrně vysokou rychlostí – až 1 cm/hod. A nejen to – ačkoli nemají mozek ani nervovou soustavu, jsou schopny se učit a vytvářet si podmíněné reflexy. Pokusné hlenky vápenatky mnohohlavé (Physarum polycephalum) vystavili japonští vědci v pravidelných intervalech proudu suchého vzduchu, ve kterém se jejich pohyb výrazně zpomalil. Po několika takovýchto zákrocích začaly hlenky zpomalovat svůj pohyb ještě před působením suchého vzduchu, protože ho očekávaly. A co více, svůj pohyb zpomalily ve stejném časovém intervalu, i když závan suchého vzduchu vůbec nepřišel. Jestliže se působení suchého vzduchu několikrát neopakovalo, hlenky na něj začaly zapomínat – reflex vyhasínal. Stačilo však třeba jen jednou závan zopakovat a hlenky si „vzpomněly“ a začaly opět v pravidelných přestávkách zpomalovat, a to dokonce i v případě, že předcházela až šestihodinová pauza.

Lze tedy říci, že onen sliz, který většinou na svých procházkách přírodou či houbařských výpravách nevšímavě míjíme, je docela „chytrý“ a zaslouží si trochu naší pozornosti. Zvláště, když některé druhy vytvářejí v rozmnožovací fázi překvapivě krásné „plodničky“, které při pohledu zblízka – většinou je zapotřebí i lupa – udiví bohatstvím tvarů.

Text a foto: Hana a Vladimír Motyčkovi