České ropuchy jsou jedovatější, než si myslíte

Ropucha obecná ve Velkém Chvojně Zdroj: Topi Pigula

To, že je ropucha jedovatá, ví z pohádek každé malé dítě. Ale jak moc, to neví ani leckterý dospělý.

Ropucha je právě pro svou jedovatost častým živočišným atributem pohádkových čarodějnic. Co všechno mohou způsobit bufotoxiny, jedovaté látky, které produkuje kůže běžné české ropuchy?

Obecná, zelená, krátkonohá

Nejprve řekněme, že se na našem území vyskytují tři druhy ropuch, přičemž tu nejběžnější, ropuchu obecnou (Bufo bufo), najdeme široce rozšířenou od nížin po střední horské polohy. Ropucha zelená (Bufo viridis) je vzácnější, nicméně i tu běžně najdeme zejména na jižní Moravě a ve středních Čechách. Nejvzácnější je pak ropucha krátkonohá (Bufo calamita) s těžištěm českého výskytu ve středních Čechách, která patří mezi u nás kriticky ohrožené druhy, takže setkání s ní není moc pravděpodobné. Všechny tři naše druhy ropuch produkují v kůži ukrytými žlázami jed.

Ropucha obecná ze severních Čech Zdroj: Topi Pigula

Kolik ropušího jedu zabije člověka?

„Látkami odpovědnými za jedovatost ropuch jsou především steroidní glykosidy a steroidní alkaloidy. Klinický průběh otravy je obdobný jako u otravy steroidními glykosidy náprstníků (druhů rodu Digitalis). Zpomalí se pulz, srdeční činnost začne být nepravidelná, dýchání je obtížné a mohou se objevit poruchy vidění. Následují halucinace, hučení v uších, bolesti hlavy a závratě. Smrt nastává v důsledku zástavy srdce. Nejdéle známým steroidním alkaloidem ropušího jedu je bufotoxin, jehož střední smrtná dávka pro myš je 0,4 mg/kg. Smrtelná dávka pro dospělého člověka se odhaduje na 10 až 15 mg. V ropuším jedu se bufotoxin vyskytuje v množství asi 1 %, takže dávka, která může usmrtit člověka, je obsažena přibližně v 1 g hlenovitého sekretu,“ píší Jiří Patočka a Josef Frynta v časopise Vesmír.

Krásně viditelné jedové příušní žlázy na ropuše obecné z Náckovy rokle na Kokořínsku Zdroj: Topi Pigula

Málokoho napadne olizovat žábu, byť pohádka o zakletém princi či princezně, které polibek vysvobodí, je známá. Pokud se na hlavu ropuchy podíváte pořádně, tak za hlavou má vybouleniny, což jsou příušní jedové žlázy zvané parotidy (viz obrázek výše). Právě v nich se koncentruje největší dávka jedů. Podobné je to například u mloka, který je má navíc vždy žlutě zbarvené, tedy zvýrazněné.

Ropuchy, dokonce ani ty největší, jako je druh Bufo marinus, nepatří mezi ty nejjedovatější obojživelníky. Mnohem jedovatější jsou tzv. šípové žáby, pestrobarevné pralesničky, jejichž jed využívají jihoameričtí indiáni k potírání hrotů svých šípů do foukaček.