Americká firma chce vrátit do světa vyhynulý druh holuba

Holub stěhovavý byl ještě století a půl nazpět zřejmě nejhojnějším druhem ptáka na Zemi. Dominoval sice jenom severoamerickému kontinentu, vyskytoval se tu však v mnohamiliardových počtech – dle odhadu holub stěhovavý tvořil až 40 procent místního zastoupení ptactva. Právě díky svému počtu byl však intenzivně loven ke konzumaci. Kolem vyhledávání a "vytěžení" jeho hnízdišť okolo poloviny 19. století vznikl celý lovecký průmysl, který s využitím železnice mohl zasáhnout i ty nejvzdálenější končiny kontinentu. Populace druhu tak zkolabovala, způsoby rozmnožování ustrnuly a pták se během několika málo desetiletí ocitl na pokraji vyhynutí. Poslední divoce rozšířený holub stěhovavý byl zastřelen v roce 1900, 14 let nato uhynul i poslední zástupce druhu v zoo. Genetik Ben Novak z institutu Revive & Restore se však domnívá, že by holuba stěhovavého mohl oživit.

Zapomenutý vládce Ameriky

Se svým týmem pracuje na deextinkci druhu s využitím genového editoru CRISPR – využít by k tomu měl dochované vzorky tkání, stejně jako v Jurském parku by však bylo třeba neúplný genom doplnit o DNA jiného druhu. Novak doufá, že by tuto roli mohl zastat podobný holub skalní. Jenom narozením prvního znovuoživeného jedince by však projekt nekončil – neméně důležité jako genové vybavení by totiž byla i výchova. Novakův projekt, který je v běhu skoro šestým rokem, tak počítá s tím, že první mláďata holuba stěhovavého by vychovali přebarvení poštovní holubi. Teprve až v okamžiku, kdy by se druh ve volné přírodě rozrostl na milionový počet, by Novak považoval projekt za úspěšný.

Momentálně je cílem znovuoživit prvního jedince v roce 2024, vypuštění do přírody by mohlo přijít o šest let později. "Když tenhle druh ptáka v roce 1914 vymřel, připomnělo nám to sílu průmyslového lidstva," říká Novak. Nejde přitom o jediný podobný program – australské týmy pracují na podobném znovuoživení vakovlka tasmánského, hned několik týmů pracuje na oživení mamutů. V Jihoafrické republice se již dokonce podařilo oživit zebru kvagu, avšak jenom s pomocí šlechtění, de facto jde tedy o odlišný druh. Jeden druh však s pomocí genetiky již opravdu oživen byl – jednalo se o kozorožce pyrenejského, jehož zástupce byl porozen v roce 2003. Vlivem defektu daného klonováním z nedostatečného vzorku DNA však o několik minut později zemřel. Daný druh se nám tak vlastně podařilo vyhubit dvakrát.

Vzdor neúspěchům a protahování plánů ale vědci doufají, že postupně se metodu deextinkce podaří vypilovat. Nástroje jako CRISPR jsou podstatně přesnější a levnější než byly primitivní metody, které poskytly krátké znovuoživení kozorožci pyrenejskému. Možnost, že po roce 2030 tak skutečně holub stěhovavý bude vypuštěn do přírody, rozhodně existuje. S tím však souvisí nová otázka – najde v ní ještě své místo?

Evoluční hledisko

Zjednodušená kritika deextinkce by se mohla omezit na to, že vyhynulé druhy "prohrály svůj zápas s evolucí", vracet je na světlo světa tedy postrádá smysl. Takovou tezi bychom však neměli nutně přehánět, takto znějící bagatelizace zavání souslovím "silnější přežívá", to však paradoxně není z hlediska evoluce nutně pravdivé.

Selekce jedinců evolucí je daná různými důvody a přežívá jednoduše ten, kdo si mezi nimi proklestí cestu. Typickou ilustrací je nedávné zjištění, že u slonů afrických dochází na populační nárůst těch jedinců, kteří přirozeně nemají kly. Zatímco kdysi byly kly evoluční výhodou a zbraní, zvýšení lovu slonů zvýhodnilo slony bez klů, a ti se nyní množí. Evoluci je přitom zhola jedno, je-li tlak na selekci "přirozený" či nikoliv.

Jinými slovy – znovuoživený druh by mohl mít problém přežít v dnešní přírodě, či naopak se v ní také může sám stát invazním druhem (ze záhrobí). Třeba v případě mamutů nebo holuba však za vyhynutí mohl tlak daný nadměrným lovem, jedinou smůlou obou druhů byly právě jejich velké počty a relativní zranitelnost vůči našim metodám lovu. Co všechno to znamená? Především otázku, zdali potenciální znovuoživené druhy mají šanci fungovat jinak než v rámci zoologických zahrad, nevíme ani to, jestli v přírodě nebudou spíše rizikem, ale ani to, jestli se jiní lidé opět nepustí do jejich lovu...

Negativa deextinkce ovšem platí jenom do jisté míry. Nelze očekávat, že znovuoživený druh najde lautr stejné místo, jaké měl v někdejším ekosystému. Lze mu ale najít místo nové. "Otec syntetické biologie" George Church se například domnívá, že mamuti by dnes našli na Sibiři a Aljašce velmi dobré místo v ekosystému, a dokonce by mohli pomoci zvrátit efekt klimatických změn v této části světa. Svou konzumací mrtvých travin by totiž zřejmě umožnili lepší pročišťování území a zdravější růst další vegetace.

Ostatně i holub stěhovavý plnil v severoamerickém ekosystému významnou roli, kterou po něm žádný další druh do stejné míry nepřevzal. Teprve moderní chápání přírodních ekosystémů nám skoro století po vymření holuba stěhovavého dalo nástroje k pochopení, jak významně pomáhali ptáci čistit a regulovat místní lesy. Panuje tak víra, že deextinkcí specifických druhů bychom mohli přírodě pomoct a nikoliv uškodit, jak se obávají kritici.

Spíše než park plný dinosaurů by tak znovuoživené druhy mohly napomoci péči o přírodní svět. Člověk v tom chtě nechtě bude muset hrát proaktivní roli – je jenom příznačné, že poté, co život druhům v minulosti bral, bude muset najít i svou odpovědnost za to, aby jim jej možná i vrátil. Ať chceme, nebo ne, planeta se stále výrazněji stává závislá na našich rozhodnutích a vůli. S tím však nemusejí souviset jenom negativní příklady znečišťování či drancování, ale díky deextinkci se snad již brzy objeví i další pozitivnější druh kultivace.

Text: Ladislav Loukota