Skáčou, šplhají, zahrabávají se pod zem, přežijí na slunci i v mrazu. Žáby jsou zkrátka neuvěřitelné

Žab ve světě existuje přes 5 tisíc druhů, takže se může stát, že když nějaký z nich vymře, nikdo si toho ani nevšimne. Jenže jako u všeho záleží, jak se k tomu postaví média. Vloni se to stalo stromové žábě Ecnomiohyla rabborum původně žijící v Panamě. Poslední exemplář svého druhu zemřel 26. září 2016 v atlantské botanické zahradě. Žábě bylo 12 let a jmenovala se Toughie – tedy něco jako Tvrďák. Vymření tohoto druhu věnovala agentura AP (Associated Press) zprávu obsahující přesně 264 slov – to je o 534 slov méně, než si ve stejné době od AP vysloužila Taylor Swift za svůj koncert před Velkou cenou F1 v Texasu.

Paradoxem je, že tohoto obojživelníka popsal teprve v roce 2005 během své cesty do Panamy šéf herpetologického oddělení atlantské ZOO Joseph Mendelson. Už v té době šlo o velmi ohrožený druh – na devastaci jeho populace se podílely likvidace jeho přirozeného prostředí a zákeřná chytridiomykóza, což je zhoubné onemocnění obojživelníků způsobené chytridiomycetní houbou Batrachochytrium dendrobatidis narušující vrchní vrstvu pokožky žab.

Mimochodem tato nemoc, která devastuje žabí populace po celém světě, byla poprvé zjištěna teprve koncem 20. století a v roce 2008 se objevila i u skokanů zelených v České republice, konkrétně v Praze a okolí. Podle odborníků už má chytridiomykóza na svědomí vyhubení nejméně 35 druhů žab.

Zesilovače zvuku a 360stupňové vidění

Dnešní žáby jsou potomky skupiny obojživelníků, kteří žili před třemi sty miliony let a hodně se podobali současnému mloku. Mimo jiné měli dlouhou páteř, která měla 30 obratlů a končila ocasem. Žáby se postupně usadily jak na nejchladnějších, tak i nejteplejších místech na Zemi a vyvinuly si pestrou škálu přizpůsobení – skáčou i šplhají, spouštějí se z vrcholků stromů, zahrabávají se hluboko pod zem. Brání se maskováním nebo jedem v kůži.

Skokani zvládnou skočit na vzdálenost, která je pětapadesátkrát delší, než je velikost žáby. Tedy jako by člověk přeskočil fotbalový stadion. Skokan indický při skákání zároveň roztahuje prsty s blánami, a tak doslova hopsá po hladině. Listovnice spurelova má blány tak velké, že při skákání její roztažené prsty fungují jako padák a ona vzduchem plachtí na podivuhodné vzdálenosti.

Když vodu opustili první obojživelníci, bylo na souši slyšet jen bzučení hmyzu. Jenže obojživelníci se také potřebovali dorozumívat, a tak k němu přidali vlastní kvákání a pískání. Vzduch z plic prochází hlasivkami a tam vzniká žabí kvákání. Ovšem svaly, které jej produkují, jsou poměrně slabé, a tak je mnoho druhů zesiluje pomocí rezonátorů: lícních vaků nebo krčních vaků.

Některé druhy žab jako třeba listovnice ostruhatá ale mají tak slabý hlas, že komunikují pomocí nohou – v podstatě na ostatní žáby mává. Má k tomu i přizpůsobené končetiny, na kterých jsou jakési chlopně, takže jsou její končetiny široké a výrazné. Mávat ale dovede i v panamských deštných pralesech žijící atelopus panamský.

Většina žab má veliké oči. Musejí být velké, protože žáby nemají krk a nemohou otáčet hlavou, chtějí-li vidět na stranu. Namísto toho jejich dvě oči společně poskytují téměř třistašedesátistupňový pohled. Také mívají jakési průhledné třetí víčko, které jim pod vodou chrání zrak, aniž by znemožňovalo vidění.

(mih)