Co by se stalo, kdyby miliarda muslimů začala nenávidět Evropu? Odpovídá Cyril Höschl

Naši předci byli zvyklí myslet v dlouhodobějším horizontu. Tedy i na to, co zanechají dalším generacím. My jsme se zaměřili na krátkodobé zisky. Naše děti ale za pár desítek let budou sklízet to, co jsme teď zaseli. Víme, co to je?

Martina Kociánová se na to v pořadu Kupředu do minulosti na ČRo2 ptala významného českého psychiatra Cyrila Höschla.

Navázali na minulý rozhovor o tom, že imigrace a islamismus nejsou ani zdaleka tak neškodné a bezproblémové jevy, jak mnozí tvrdí. Rizika, která se v nich ukrývají, ale zatím nejsme schopni analyzovat věcně a bez emocí. Namísto střízlivého hodnocení faktů a argumentů jsou většinou používána prázdná ideologická klišé a už nechybí ani výroky, že tím hlavním rizikem jsme vlastně my sami.

Martina: Pane profesore, jak v té souvislosti vnímáte výrok Tomáše Halíka, který tvrdí, že pokud nepřestaneme s nálepkováním muslimů, mohlo by se nám stát, že vyvoláme světovou válku, jakou dějiny ještě nepoznaly. Znamená to, že je potřeba vlastně opravdu autocenzurovat své příliš kritické postoje?

Cyril Höschl: Ve chvíli, kdy začnete zaujímat jasný, vyhraněný a kategorický postoj, a to je úplně jedno, kde se v tom názorovém spektru pohybujete, tak se začnete chtě nechtě posouvat k nějaké nálepce a k nějakému extrému. A to musíte neustále korigovat.

To, co říká Tomáš Halík, by byla pravda tehdy, kdyby skutečně došlo na ten černý scénář, který jsme tu už nastínili, že by se radikálům podařilo indukovat radikalismus na druhé straně a ten by jim potom dal za pravdu.

Čili ve chvíli, kdy by začala evropskou civilizaci nenávidět celá miliarda muslimů, tak pak může dojít na takovýto scénář.

Ale já se bojím, že když na druhou stranu začneme prosazovat naivně a bezprecedentně permisivní přístup k té civilizační změně, která tady hrozí, tak se dočkáme třeba ne světového konfliktu, ale dočkáme se důsledku džihádu tak, že nám tady jednou budou v Evropě skutečně vládnout muslimové se svými zákony.

A ten černý scénář druhého typu je, že bychom tady na tom byli asi tak dobře a tak rozvráceně, jako je na tom dnešní Irák nebo Sýrie. A že bychom civilizačně, technologicky, ekonomicky na tom byli tak, jako třeba Libye.

A já nevím, jestli tohle by si někdo přál. Čili ta extrémní nebezpečí, o jednom mluví Tomáš Halík, o druhém mluví islamofobové, se dají narýsovat.

Ale já pořád jenom doufám, že vývoj půjde po cestě nějakých korekcí, které zabrání tomu, aby se společnost na té či oné straně tak radikalizovala. Ve skutečnosti by na ty extrémní scénáře nemělo dojít. Doufejme v to.

Martina: Zatím lze víceméně říkat to, co si lidé myslí. A lidé si často dělají názor na základě toho, co slyší. Třeba právě teď poslouchají nás, jindy poslouchají slova paní Vášáryové, slova pana Benjamina Kurase, Tomáše Halíka. Jak se v tom má jeden člověk zorientovat? Můžeme v tomto případě pracovat s kategorií „pravda“?

Cyril Höschl: Ne, to ani nejde. Určitá část pravdy je nepoznatelná, je to nekonečný proces a často nás až historie nebo vývoj událostí poučí. A to už bývá většinou pozdě.

Čili na to bych docela bez bolesti rezignoval, protože to tak je vždycky. Ale zaplať pánbůh za to, že můžeme poslouchat tak různým názorům. Představte si, že by vznikla situace, kdy některé z nich budou umlčovány. To je začátek konce a to je hrozba stejně velká jako ty předchozí, o kterých jsme tu mluvili.

Čili pro nás asi zásadním imperativem je neustále trvat na své svobodě a to souvisí právě také s tím mým odmítáním politické korektnosti.

Ve chvíli, kdy dojde k jejímu omezování, tak se okamžitě musí rozsvítit červená světýlka „udělám vše pro to, aby i ten, kdo má názory ode mě odlišné, je mohl říkat“. Protože na tom divákovi, posluchači, občanu je, aby si nějak vybral.

A ten výběr nemusí být vždycky nejlepší, ale nejde o poznání pravdy. Ta v tomto případě asi nemá kritéria, podle kterých by se ten dotyčný mohl orientovat. Ale jde o orientaci v lese a v houšti mnoha často rozporných názorů.

Lidé si vybírají intuitivně, emočně a podle toho, kdo je jak dokáže přesvědčit argumenty.

Posluchači nezbývá nic jiného, než tomu být vystaven. Ale představte si, jak špatně by bylo, kdyby neměl z čeho si vybírat, kdyby byl vystaven jenom jednomu názorovému křídlu. Tak tam by na tom byl ještě hůř. Bez ohledu na to, že by se mu snadněji orientovalo.

Proč jsme schopni se k sobě chovat slušně, humánně a ohleduplně, jenom když jsme relativně v pohodě? Je civilizace přes všechny své nevýhody a nedostatky asi objektivně a měřitelně nejlepší, co tady vzniklo? Co se Schengenem dál? Společně chránit, nebo ho zrušit? Jakou hru hraje Angela Merkelová? Přečtěte si celý rozhovor: